Odtržení od realit

30. prosince 2010 v 0:19 | StrejdaBobo |  Myšlenky
V posledních dnech jsem zkoumal svou teorii realit a dospěl jsem k několika závěrům. Jsou to mé poznatky, se kterými nemusíte souhlasit, ale zkusme se nad tím alespoň zamyslet. Výsledkem mého pozorování bylo zjištění, že například některé filmy nás (mě, takže předpokládám, že lidi obecně) mohou na určitou dobu odtrhnout od reality. Abych však mohl učinit takové prohlášení, musel jsem si definovat, co to vlastně realita je. Možná vás zklamu, ale negooglil jsem ani jsem nevyhledával na wikipedii, prostě mi to řekl můj selský rozum. Nakonec jsem usoudil, že existují minimálně tři reality, které já vnímám. Pojďme se jen krátce podívat na to, jaké tyto reality jsou.
Duchovní realita
Začněme tou nejtěžší. Duchovní realita tu byla a bude, ať už jí věříme nebo ne. Je to realita právě z toho důvodu, že existuje pro všechny, bez ohledu na to, jak ji vnímají či nevnímají. Já jakožto křesťan mám jasno v tom, že duchovní realita je skutečně realitou, přestože ji nevidím a nemohu se jí dotknout. I kdybychom se ovšem nějakým způsobem dohodli, že se to nepočítá, což se nedohodneme, ale jen pro názornost budiž, zkusme uvážit naše já. Co jsem já? Jsem ta hromada kostí a svalů, která tu teď sedí a ťuká do klávesnice? Jsem ten mozek, který dává příkazy nervům a tím ovládá tělo? Nebo jsem něco úplně jiného, co jen používá mé tělo, včetně mozku? Podle mě je správně za C. Já jsem něco, můžeme to nazvat duší, co dostalo k dispozici nějaké tělo, v mém případě to, kterému říkáme StrejdaBobo (bobologové teď možná nesouhlasí, ale nešťourejme se v tom). Ale já sám nejsem to tělo, já ho jen ovládám. Všechno mé přemýšlení a uvažování pochází z mozku, tedy z toho těla, to ale neznamená, že já jsem mozek. Já ovládám mozek a používám ho k přemýšlení. Někdo má mozek slabší než jiný, proto třeba přemýšlí pomaleji nebo jinak, ale to neznamená, že je něco míň, než ten, kdo přemýšlí rychle. On totiž jen ovládá ten mozek a nemohl si vybrat, zda dostane takový či makový. Jaký mozek dostal, takový prostě musí používat a nic s tím nenadělá. To nás všechny staví na stejnou laťku. Nejsme schopni porovnat, zda jsme lepší či horší než ostatní, protože jediné, co jsme schopni vnímat, je naše tělo, což ale nejsme my. Když tedy já jsem něco, co ovládá mé tělo, pak jsem svým způsobem duch, nějaké podstata, esence, nazvat to můžeme, jak chceme. To ale jednoznačně vypovídá o tom, že je zde duchovní realita, protože já jsem reálný, ale jsem duch. (Zní to skoro až komicky, psát, že jsem duch, ale snažte se to pochopit v tom kontextu, ve kterém to používám, a nenechme si zastřít zrak tím, jak běžně toto slovo chápeme a jak si jej představujeme.)
Fyzická realita
Tato realita je nejběžnější a napadla mě jako první. Když se běžně řekne realita, většinou si představíme právě tuto fyzickou. Je to vše, na co si můžeme sáhnout a co vidíme či jinak vnímáme. Když použiji jako příklad sám sebe, tak fyzická realita je momentálně to, že sedím na židli a mé prsty mačkají klávesy. Ani nevím, zda je potřeba nějak zeširoka tuto realitu rozepisovat, snad ani ne. Jen bych možná ještě zmínil, že fyzická realita tu je pro všechny stejně. Když budu v ruce držet tužku, můžu o tom říct ostatním a pozvat je k sobě domů, ať se přijdou na tu tužku podívat a ona zde bude a všichni jí budou moct fyzicky vnímat.
Virtuální realita
Například při hraní počítačové hry se můžeme dostat do virtuální reality a nějakým způsobem se s ní ztotožnit, což většinou není ku prospěchu, protože se může stát, že budeme tuto virtuální realitu vnímat víc, než tu fyzickou či duchovní. Ovšem i toto bych nazval realitou, protože kdykoliv můžeme tu hru spustit a ukázat ostatním naší postavu, za kterou hrajeme, takže i tato realita je zde pro všechny a tedy je realitou. Ošemetné však je, pokud v takové hře nebo filmu je ještě více realit. Dobrým příkladem je film Matrix. Zde se jako u normálního filmu vžijeme do světa, který je nám prezentován, ale poté se dozvíme, že to není vše, ale že tento svět není realita a ta pravá realita je ještě někde jinde. Tím pádem se ve filmu dostaneme do další podreality a místo abychom částečně vnímali skutečnou fyzickou realitu a částečně tu virtuální ve filmu, budeme vnímat částečně tu virtuální filmovou a částečně tu skutečnou filmovou, která je ale pořád virtuální. Tím může dojít k většímu a nebezpečnějšímu celkovému odpoutání se od reality. A mám pocit, že něco na tomto principu se mi právě přihodilo, přestože se jednalo o jiné filmy, bylo jich více a působily nějakou takovou společnou silou.
Jak to tedy vypadá, když nás něco odtrhne od realit? Samozřejmě jsem neprožil úplné odtržení, to už bych zde zřejmě nebyl, ale byl bych zavřen v příjemné, bíle vypolstrované místnosti s tvrzeným sklem ve dveřích. Částečně jsem však byl v takovém stavu, že jsem pořádně nevnímal ani jednu z výše uvedených realit, ale byl jsem odtržen mimo všechny reality. Kde nebo v čem jsem tedy byl? Nazval bych to nereálnem. Neexistoval totiž žádný způsob, jak někomu druhému ukázat nebo dokázat, co to něco je. Něco to bylo, ale nešlo ani slovy popsat co, natož někomu říct, ať se na to jde podívat či podobně. Mohl jsem zkusit někomu říct, ať se podívá na ty stejné filmy v tom stejném pořadí jako já a ať dělá přes den ty stejné věci a možná by se pak také dostal do podobného nereálna, ale dost možná by to nefungovalo, protože by jej třeba tížily potíže z fyzické reality, a proto by nebyl schopen se jí vzdát a tak nějak jí trochu opustit. Já na tom byl tak, že ve všech třech realitách jsem byl poměrně v pohodě, a možná proto se to stalo. Období, kdy jsem vnímal nereálno více než reality trvalo přerývaně asi dva až tři dny. Samozřejmě zde byly chvíle, ve kterých jsem reality vnímal zase více, ale celkově vzato jsem byl mimo ně. Samozřejmě mimo z mého subjektivního hlediska, ne že bych na těch pár dní přestal existovat a nemohli byste mě najít. Jak už jsem ale psal, nedokážu tento zážitek popsat slovy, takže toliko vám zřejmě bude muset stačit. Již dříve jsem si říkal, že některé filmy nás mohou odtrhnout od reality, ale myslel jsem, že nás vtáhnou do své virtuální reality. Díky tomuto zjištění však už vím, že je možné, aby mě filmy odtrhly od všech realit a uvrhly do něčeho úplně jiného, co realitou nazvat nelze, ale lze v tom být. Není pak úplně snadné dostat se z toho ven, ale mám pocit, že už se mi to povedlo, a že jsem opět schopen vnímat reality a potlačovat ten zbytek nereálna, který ve mně ještě zůstal.
Počet komentářů: 2
 

Čas po změně – část pátá

13. listopadu 2010 v 22:08 | StrejdaBobo |  Čas po změně
Když Gnusmas opustil hospodu, vrátil se kus cesty zpět, aby si ze zavazadel svého bývalého pána vzal to, co by se mu mohlo hodit. Ostatní věci tam nechal ležet, na nich už mu nezáleželo. Cestou odbočil do své malé skrýše pod skalkou a vzal si jídlo, které zde předtím schoval. Skoro se až divil, že mu jeho plán tak pěkně vyšel, i přes jisté komplikace s Blindem. Teď už to bude horší, jelikož nynější plán není ani zdaleka tak promyšlený. Jít dál a dál, dostat se na ostrov Garacia, najít Annah, s její pomocí možná obnovit řád templářů a poté zničit magii. Už první bod by mohl být problém, jelikož ani nevěděl, jak daleko je od pobřeží Scipharsu, natož kde je Garacia. Vzpomněl také na svou rodinu, kterou po sobě zanechal v naději, že to přinese zdraví jeho dítěti, ale brzy tyto myšlenky opustil. Jen ho zatěžovaly a přicházely díky nim otázky, na které nemohl odpovědět.
***
"Byl bych o Gnusmasovi mohl vyprávět celý další příběh, ale na to teď není čas," přerušil stařec vyprávění a potáhl z dýmky. Tabákový kouř se mu dostal do plic a donutil jej, aby si odkašlal, ale i přesto to byl příjemný pocit. "Bolí mě srdce, když musím přeskakovat události, které se odehrály v životě člověka, ať už to byl kdokoliv. Každý život je totiž důležitý a vše, co se v něm odehraje, má svůj význam. Začal jsem ale vyprávět život Annah, a u jejího života také skončím. Problém je v tom, že ten život nebyl vůbec krátký," pousmál se, svraštil čelo a zadíval se do stolu. Kolem sedící lidé mohli opravdu spatřit smutek v jeho očích. Smutek z toho, že tolik věcí z Gnusmasova života bude možná navždy zapomenuto.
***
Trvalo to téměř dva roky, než Gnusmas dorazil na ostrov, o kterém téměř nic nevěděl. Mnoho na svých cestách zažil, z mnohého se poučil, mnohé předal dalším, ale jeho cíl zůstal stejný. Trvalo dlouhý čas, než si zvyknul na chladné podnebí a tak malé množství obyvatel. A ohromné množství otroků. Čím blíže byl k Lorencii, tím bylo chladněji. Pláně pokryté sněhem a ledový vítr ve tváři byli jeho jediní věrní společníci. Od lidí se doslechl různé informace, ale často nevěděl, zda jim má věřit. Nikdo z nich mu nepotvrdil, že by Annah mohla být templářem, přestože právě to byl důvod jeho dlouhé cesty. Uchoval si však naději a ta mu dala sílu pokračovat. Když dorazil až do Lorencie a přímo před brány bývalé márnice, bylo mu náhle jasné, odkud pochází všechno to špatné, čeho je Garacie tak plná.
Dvě téměř ledové sochy střežily bránu a zdálo se, jakoby jí už hodně dlouho nikdo neotevíral. Když přistoupil blíž, jedna z postav natáhla ruku a něco slabě zamumlala. Zakazovala mu tím vstup. Gnusmase vždy jímala lítost, když viděl jednoho z těchto otroků. Kdysi to byli lidé, ale zemřeli. Saceros, znám jako jeden z největších alchymistů, prý ale dokázal smíchat neuvěřitelné lektvary, které člověku umožní žít i po smrti. Něco pravdy na tom bylo, ale ne mnoho. Tito mrtví již nežili, nebyla to jejich mysl či osobnost, která by ovládala jejich těla, ale pouze něco nepopsatelného a velmi slabého. Snad esence některého z lektvarů. Nemrtví, jak se jim později začalo říkat, většinou bezcílně bloudili chodbami anebo stáli na místě a čekali. Den, dva nebo třeba i měsíc. Když jim někdo vydal rozkaz, bez váhání se jej snažili vyplnit, ale jejich nemotornost a neohrabanost jim byla často překážkou. Pokud někdo vydal rozkaz, na jehož konci řekl nemrtvému, ať už nikdy žádný jiný rozkaz nepřijímá, sloužil pak otrok pouze k jednomu účelu, například k hlídání brány, kterou nesmí nikdo projít. Postupem času se z oživování mrtvol stal výnosný obchod. Lidé si kupovali otroky, kteří nikdy neodmlouvali a splnili jakýkoliv požadavek, aniž by o něm přemýšleli. V márnici jim tedy Spalovači začali vypalovat do kůže čísla a zapisovat do knih záznamy o tom, která mrtvola dostala které číslo a komu byla prodána. Nemrtvým musela být také zašívána ústa, aby po nocích neúpěli, jak měli ve zvyku, aniž by kdo věděl proč. Samotný proces oživení také nebyl snadný, jelikož těla se do márnice dostávala někdy již značně poškozená, například pokud příčinou smrti bylo násilné přepadení. Polámané kosti se musely vyztužit železem, hluboké rány zašít, vnitřnosti propláchnout a podobně. Všechny tělní otvory byly zality voskem, aby z otroků nevycházel nepříjemný zápach a nedílnou součástí procesu bylo také balzamování. Všechny tyto informace si Gnusmas postupně dával dohromady, jak se bavil s lidmi a pozoroval jejich nemrtvé, více podrobností se mu však zjistit nepodařilo.
Překonat tyto dva strážce brány nebyl žádný problém. Byli tak ztuhlí mrazem, že stačilo povalit je na zem a již se nezvedli. Gnusmas si zapisoval čísla všech, které potkal, a tak do jeho seznamu přibylo 1687 a 1455. Brána držela pevně, ale již třetí pokus o její vyražení byl úspěšný a umožnil mu vejít do velké uvítací místnosti. Brzy zjistil, že celá márnice je již dávno opuštěná. Nebylo se čemu divit, vždyť všudypřítomný mráz by nikomu nedovolil zde pracovat, ani dlouhodobě žít. Najít chodbu, ve které měla být Annah, nebylo obtížné. Stačilo sledovat, jak na podlaze tloustne vrstva ledu a jít podle tohoto ukazatele. Po celé márnici se potulovalo mnoho nemrtvých, kteří buď jen stáli a zmrzali, leželi na zemi už zamrzlí nebo pochodovali po chodbách sem a tam. "Nos sem dřevo a již nikdy neuposlechni žádný jiný rozkaz," přikazoval Gnusmas všem, které potkal. Tak se brzy okolí Lorencie jen hemžilo nemrtvými, kteří sháněli dřevo a nosili ho do márnice. Když náhodou potkali po cestě člověka, a ten jim něco přikázal, neuposlechli, a proto bylo každému jasné, že jsou již nepoužitelní. Gnusmas se nedostal až do oné chodby, jelikož mu to znemožňovala příliš silná vrstva ledu, do které byly zamraženy dveře. Sám tedy odešel kácet stromy a nosit dříví. V Lorencii již nikdo nežil, kvůli krutému mrazu v této části ostrova, a tak se jen občasní kolemjdoucí podivovali, co se to děje. Po dvou dnech se Gnusmas rozhodl zapálit ohně. V každé přístupné místnosti márnice hořel minimálně jeden oheň, přiživován dřevem, které nosili nemrtví. Čím blíže k Annah, tím více ohňů, až se stávalo, že občas začal hořet i některý z otroků. Trvalo celý týden, než led ustoupil natolik, aby bylo možno vejít do chodby. Když se tak stalo, Gnusmas vstoupil. Stále zde bylo mnoho ledu, ale po dalších dvou dnech už bylo skrz průzračný led vidět natolik, že rozpoznal lidskou postavu v jeho středu. V tu chvíli mu přeběhl mráz po zádech. Věděl, že tohle je to, co hledal, ale teď, když to již téměř našel, byl nervózní a nadšený zároveň. Měl strach i radost, vždyť došel k jednomu z nejdůležitějších bodů na své cestě. Uvědomoval si však, že až se Annah probere, o čemž občas také pochyboval, bude mluvit s někým, kdo má moc mnohem větší, než nekromant, s nímž měl před léty co dočinění. Své obavy se však snažil ignorovat a pokračoval v práci. Když uplynuly dva týdny od založení prvního ohně, dílo bylo dokonáno. Uprostřed chodby ležela bledá dívka, jakoby spící, přes kterou Gnusmas přehodil svůj plášť a čekal, až se probere k životu. Otroci však stále nosili další a další dřevo a brzy již bylo v chodbě nesnesitelné vedro. Musel tedy Annah vzít a přenést do jedné z předchozích místností, kde hořel pouze jediný oheň. Tam seděl vedle ní a čekal, zda se náhodou neprobere, ale s přicházejícím večerem ulehl pod deku a brzy usnul. Několik hodin na to se Annah probudila. Pomalu se posadila, přikryla si obličej dlaněmi a začala plakat. "Proč?" řekla potichu roztřeseným hlasem a nepřestávala ronit slzy. "Proč musím být zpět?"
Počet komentářů: 8

Bobologie – násilí v Čase po změně

8. listopadu 2010 v 23:21 | StrejdaBobo |  Myšlenky
Ačkoli je další díl povídky téměř připraven k vypuštění, byl jsem nepřímo donucen pozdržet jeho uveřejnění a ještě předtím objasnit některé záležitosti, týkající se Času po změně celkově. Obdržel jsem totiž stížnost, že se zde vyskytuje nepřiměřené a zbytečné násilí v podobě frekventovaných vražd. Rád bych vás proto nyní provedl krátkým vysvětlením tohoto jevu, na který nám bobologie dává odpověď.
Pro lepší pochopení celé záležitosti vám budu muset poodkrýt kousek samotného StrejdyBoba, autora těchto povídek, kterého jistě mnozí z vás znají, přestože každý na jiné úrovni. Jak nás učí bobologie, StrejdaBobo je první bobolog a zároveň zakladatel bobologie, tedy první osoba, která se rozhodla založit vědní obor pro zkoumání sebe sama. Cílem každého bobologa by měl být pohled za prvotní obraz, který se nám v dílech tohoto autora nabízí. Abych nebyl příliš abstraktní, použiji poslední, tedy čtvrtý, díl povídky Čas po změně coby příklad. Všichni jsme jej četli a víme, jaký je prvotní obraz, který nám tato část povídky podává. Nebudu zde rekapitulovat vše, co se tam událo, takže pokud už vůbec nevíte, přečtěte si to znovu. Já přejdu hned k druhému obrazu, který se poměrně snadno nabízí, a myslím si, že mnozí z vás jej mohli vypozorovat. Ve zkratce jde o tyto body:
1) Zlo vešlo do místnosti. Nekromant nám celou dobu představoval v povídce zlo, což plyne už jen z toho, že až do chvíle krátce před jeho smrtí jsme neznali jeho jméno, pouze označení jako pán, ovšem samozvaný pán, který lidskou bytost ponížil na otroka a silou si vynutil poslušnost, přestože na to neměl právo. Dalo by se k tomu ještě přidat něco dalšího, ale to by vám prozradilo děj, který bude teprve následovat, proto prozatím jen tolik k prvnímu oslovení, pán. Dále, co si vzpomínám, jsme mu říkali zotročitel. Nikdo z vás ať mi netvrdí, že o někom četl jakožto o zotročiteli a nepoznal, že se jedná o někoho zlého. Dále nekromant. Kdo zná trochu fantasy tak ví, že za nekromanta je označován kouzelník, který ovládá takzvanou černou magii, kterou ovšem ve své povídce StrejdaBobo nemá a nikdy se o ní nezmínil. Místo toho autor použil magii mysli, jak byla vysvětlena dávno a dávno v díle Času na změnu, ve kterém se Annah rozhodovala, který druh magie se bude od Sacerose učit. Tento nekromant byl tedy mág mysli, zneužívající tuto sílu, respektive tyto vědomosti, které měl ohledně stavby sfér. On nemohl nějakým zázrakem dát každému do hlavy kdejakou hrůzu. Využíval magii mysli, tedy mohl ovlivňovat přítok informací do mozků lidí, právě díky chybě ve stavbě sféry, která mu to umožňovala. Když se někdo podíval na jeho temnou postavu zahalenou pláštěm a on v tu chvíli využil chyby, měla takovýto účinek. Vezměme si, že někdo může způsobit, aby limbický systém v mozku přijímal nadměrné množství určitého typu informace. Například informace o tom, že má příliš mnoho určitého hormonu, který se vylučuje do těla. Tato informace je mylná a díky chybě jí nekromant mohl vysílat do okolí. Limbické systémy jedinců v dosahu tedy začaly zpracovávat tuto informaci, a protože to věděl mozek, musel to uskutečnit, tedy opravdu začal vytvářet ten onen hormon v nadměrném množství, což způsobilo až takovéto stavy nejsilnější deprese a halucinace, jako například po požití silné drogy, která ovlivní naši hladinu hormonů či enzymů v těle. (Limbický systém je část mozku, která ovlivňuje naše emoce a prožitky, nebo si to alespoň myslím, ale i kdyby ne, tak na tom nezáleží, princip využití magie mysli z toho jde jasně vidět.) Tímto jsem krátce popsal, co je to vlastně nekromant, pokud někdo neví, a jak je definován v této povídce. Měli jsme tedy celkem tři tituly, kterými jsme nazývali Ehlariona, když jsme ještě neznali jeho jméno. Každé z těchto oslovení nám poukazovalo na to, že je to osoba zlá. Prví část čtvrtého dílu tedy můžeme interpretovat jednoduše. Zlo vešlo do místnosti a zkazilo mysl všech lidí, kteří se na něj podívali, kteří upřeli svůj zrak ke zlu, byť jen na chvíli. Kdo je nepozorný a třeba jen na okamžik upře své soustředění na zlo, zadělává si na problémy. StrejdaBobo nám chtěl předat tuto informaci, tento pocit, ale kdyby to napsal způsobem, který je v předchozím souvětí, nejednalo by se o povídku ale o nějaké velmi divným způsobem podané morální ponaučení bez širšího kontextu. V tom spočívá krása bobologie. Zamýšlet se a nedívat se na vše jen jako na povrchní kus blábolu, kde je nadměrné násilí a zbytečná krutost pro něčí potěšení, protože tak tomu není.
2) Gnusmas se nechal ovlivnit tím, že se v okolí rozšířilo zlo, a přestože původně chtěl zlo zničit, použil k tomu špatný prostředek. Nyní musel improvizovat a ovlivněn právě tím okolním zlem, došel k tomu, že nabádal Ehlariona, aby hostinského zabil, bál se totiž, že vyjde najevo jeho lest. Ehlarion po něm pak chtěl, ať se pomstí hostinskému. Zde vidíme, že Gnusmas váhal a můžeme se jen dohadovat, zda by toho byl skutečně schopen či nikoliv. Z toho nám plyne, že zlo nabádalo Gnusmase k něčemu dalšímu, na pomyslném žebříčku hodnot horšímu, tedy k vraždě. Gnusmas se na počátku při průchodu hospodou nechal ovlivnit okolním zlem. Toho zlo využilo a snažilo se jej v tuto chvíli, kdy byl zranitelný, posunout ještě o kus dál, aby udělal ještě něco horšího. Tím nám chtěl StrejdaBobo ukázat, jak to ve skutečnosti funguje. Někdo udělá nějakou řekněme malou lumpárnu, pak větší, pak ještě větší a zlo ho stále nabádá k tomu, aby dělal něco horšího a horšího, a pokud tomu člověk podlehne, tak je již velmi těžké, vrátit se zpět. Tento bod zde nekončí, ale vrátíme se k němu až na konci, když budeme dokončovat bod poslední.
3) Na scénu zde vstupuje Blind. Tato postava je známa jen některým vyvoleným, kteří svého času hráli mmorpg Lineage 2 na serveru DKTech. Byl tam hráč, který hrál za postavu temného elfa lučištníka a jeho jméno bylo BlindGuadian, což může být přeloženo do češtiny jako slepý strážce. Tento hráč se stal na serveru doslova legendou, a to tím, že byl nejznámější PK, tedy player killer, česky něco jako zabíječ hráčů. Když někde byl nebo někam šel, snažil se většinou každého, koho potkal, zabít. Tuto postavu tedy StrejdaBobo přenesl do povídky coby legendárního slepého strážce. Četli jsme, že měl tmavě modrou kůži a špičaté uši, z toho lze snadno odvodit, že se nejspíše jednalo o temného elfa. A už jen to samo slovíčko temný nám značí, že to asi také nebude zrovna dvakrát kladná postava. (Zde odbočím a využiji slovní hříčky, že to nebude ani dvakrát záporná postava, protože dvojitý zápor je ekvivalentní žádnému záporu, a tedy hodnotě kladné či nulové, ovšem nulu opominu.) Pojďme se podívat na Blinda a jeho interakce s okolím. Jedná se v podstatě o takové zmatené zlo. Vypráví se o něm příběhy v dobrém, ale ve skutečnosti je špatný, na konci dílu však přehodnocuje své chování a snaží se zachovat se jinak, než normálně, avšak stále zle. K tomu se ale dostaneme. Blind se zná s Ehlarionem, se zlem. Společně zažili již mnohé, což odpovídá míře Blindovo zkaženosti. Začínají se spolu bavit, slovně se pošťuchují a Ehlarion využívá situace, aby obvinil Gnusmase. Zlo často obviňuje. Nepoukazuje a nenabádá k nápravě, nýbrž pouze obviňuje. Gnusmas se snaží rozhovor svést na jinou stranu, jelikož si uvědomuje, že nemá omluvy pro své chování. Zde si povšimněme, co říká. "Ty, s tím lukem, proč si zastřelil hostinského a nějakého chudáka válejícího se v bolestech po zemi? Měl jsi přece zabít mě nebo tady toho nekromanta, který to vše způsobil!" Ano, Gnusmas si uvědomuje, že je špatný, že on měl být ten, koho měl Blind zastřelit, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Přidává však i možnost, že Ehlarion by mohl být zastřelen, protože je také špatný. Na konec ještě obviňuje Ehlariona, svaluje na něj vinu, že to on vše způsobil, což není tak úplně pravda. Vidíme tedy, že Gnusmas si uvědomuje, že je sám špatný, tedy že by zasloužil být zastřelen, ale zároveň v tu samou chvíli ještě nedokáže vzdorovat zlu natolik, aby jej sám neprovozoval. Zde se můžeme každý sám dlouze zamyslet. Následuje Blindovo vysvětlení nepravdivosti legendy a důležitá je promluva, kterou poté pronáší Ehlarion. Říká, že se ho Gnusmas tak snadno nezbaví, což je pravda, jak jsme četli o pár řádků výš, kdy si Gnusmas uvědomoval zlo, které v sobě má, ale nebyl schopen ho překonat. Ehlarion ale pokračuje tím, že lidé sice znají dobro a vyprávějí o něm, ale nekonají ho. Jinými slovy, lidé viděli světlo, ale oblíbili si více tmu. Tato skutečnost zde nebyla nikterak skryta či zaobalena, takže minimálně tuto pravdu si z dílu povídky musel odnést každý, kdo jej četl, snad i nějaký antibobolog.
4) Gnusmas vyhrožuje Ehlarionovi. Dokonce zde jasně čteme, co říká, tedy že chce zabít zlo, které Ehlarion představuje. Takže i kdybyste si až doposud neuvědomili, že nekromant představuje zlo, zde je to jasně napsáno. Zajímavý je moment, kdy se Ehlarion otáčí zády ke Gnusmasovi, čímž mu dává příležitost k útoku, aniž by si to ale uvědomoval. V komentářích k tomuto dílu jsem se o tom krátce zmínil, proto to sem zkopíruji. "Kdybys byl opravdový bobolog, tak bys věděl, na co jsem tím, že ho sundal tak snadno, chtěl poukázat. Že když je někdo příliš mocný a myslí si o sobě kdo ví co, tak ho jen těžko obelstíš, protože s promyšlenou lstí počítá a je na ni připraven, ale taková jednoduchost ho pak zaskočí, protože s tím už ani nepočítá. Něco jak bylo v Avatarovi. Že ten největší pták, co lítá nejvýš a všichni se ho bojí, se nedívá nad sebe, protože nepočítá s tím, že by mu odtamtud hrozilo nebezpečí." To je, myslím, také dobrá myšlenka, nad kterou se můžeme zamyslet.
5) Zlo bylo poraženo. Ehlarion ve svých posledních slovech odkrývá, co bylo jeho cílem. "Mohl jsem vládnout všemu…" Víc moci a nadvlády, to je to, po čem toužil. Blind měl v tuto chvíli nachystaný šíp, jak můžeme číst. Chtěl Gnusmase zastřelit, ale první s ním porozprávěl. Sdělil nám opět jednu neskrývanou informaci, tedy že zabíjení stále dokola nikam nevede. Zabít toho, kdo zabíjí, nemá smysl, protože pak někdo zabije vás za to, že jste někoho zabili. Blind pokračuje řečnickou otázkou, co jiného než zabíjení nám zbývá. Zde by se měl čtenář zamyslet a pozastavit. Zabití toho, kdo zabíjí, neřeší problém, tak co je tedy řešením? Odpověď by měl najít každý sám, pro tyto vysvětlovací účely však prozradím, že StrejdaBobo měl na mysli milost. Dát tomu, kdo zabíjí, milost. Nechat ho, ať si uvědomí, co způsobil a způsobuje, a přimět jej k tomu, aby změnil svou mysl a činil pokání. Dále si tuto myšlenku rozviňte sami. Gnusmas potvrzuje, že vždy je jiná možnost, než zabíjet, což následně Blind zpochybňuje a požaduje důkaz, který Gnusmas nemá, a tak opět odvrací téma rozhovoru. Nyní se projevuje jeho světlá stránka, jelikož už porazil zlo. Snaží se najít templáře, aby zničil všechnu magii, kterou díky své zkušenosti považuje za zlou. Zapomíná ale na to, že se ptá někoho zlého. Blind si tedy vymýšlí odpověď. Celý díl uzavírá Blindův výrok, takové zamyšlení. Čteme, že schoval připravený šíp a poté se zamyslel. To, že schval šíp, značí, že se rozmyslel a rozhodl se nezastřelit ho. Vyzkoušel místo toho něco jiného, co znal. Lhát. Takže Gnusmase nezabil, ale lhal mu ohledně Annah a templářů. Poté přemýšlel, zda to má smysl, zda je lepší lhát, než zabíjet. V tomto bodě se můžeme vrátit na konec 2. bodu. Opravdu existuje menší zlo a větší zlo? Je lhaní lepší než zabíjení? Existuje malý, nedůležitý hřích a velký hřích? Toto je poslední úvaha, která má čtenáři vyvstat na mysli.
V těchto pěti bodech jsem se tedy snažil popsat, jak StrejdaBobo konstruuje a zamýšlí svá díla. Samozřejmě se stále jedná o povídku, která nutně musí obsahovat části dějové, a řekněme povídkové, aby z toho byla povídka, ale právě snaha zakomponovat do obyčejné povídky něco hlubšího je tím, co bobologové zkoumají. Nikdo není dokonalý, ani StrejdaBobo. Snaží se, aby jeho povídka poskytla prostor jak čtenáři vnímavému, který zde nalezne výše popsaných pět bodů, tak tomu méně vnímavému, který se nezabývá smyslem, ale pouze hledí na tu svrchní linii. Ne vždy se však podaří tyto dvě linie skloubit tak, aby obě poskytovaly plný požitek z díla na obou rovinách. Občas je prostě zapotřebí vnést do svrchní linie trochu více násilí, aby se zřetelněji projevila linie vnitřní. Pokud vám to tak nevyhovuje, máte svobodu tyto povídky nečíst, ale pokud je čtete, ať už z jakéhokoliv důvodu, a přitom nevidíte to, co je v nich ukryto, pak to prosím berte tak, že vše není takové, jak se na první pohled zdá. Vsadím boty na to, že někteří z vás jsou dokonce i nyní, po tomto výkladu, zmateni z toho, jak odlišuji StrejduBoba, jako by byl jiná, cizí osoba. Pokud nechápete ani toto, tedy opravdovou podstatu StrejdyBoba, jak očekáváte, že porozumíte tomu, co vytvoří?
Další díl Času po změně bude obsahovat něco, co některým možná přijde nechutné či odporné, o čem není vhodné psát. Na to nemohu říci nic jiného, než abyste si znovu přečetli celý tento článek. Vše není tak, jak se na první pohled zdá.
Počet komentářů: 1

Čas po změně – část čtvrtá

31. října 2010 v 23:20 | StrejdaBobo |  Čas po změně
Dveře do hospody se rozlétly a stín temné postavy se vplavil do místnosti. Všichni se ohlédli, aby viděli, kdo má tu drzost, kopat jim do dveří. Vždyť s takovou jimi pak potáhne, až zase přijde zima. Jakmile ale jejich zrak stanul na temné postavě, začaly se jim do myslí vkrádat záhadné stíny. Jakoby je něco omámilo, rozhlíželi se okolo sebe, ale nic konkrétního neviděli, jen stíny a obrysy, rozmazané patvary věcí a lidí. Jeden z nich kopnul do stolu, začal křičet a nehty zarýval do dřevěné desky lavice, až se mu do prstů začaly zabodávat třísky. Viděl sám sebe v temné krabici, zavřeného, bez zdroje světla, tepla, vzduchu a potravy. Jakoby tam strávil už celé hodiny, byl zoufalý a potřeboval se dostat ven, ale nešlo to. Slyšel ostatní, jak začínají také křičet a bouchat do věcí, slyšel, jak se tříští džbány piva a všechno se nalévá do jeho malé krabice, ale už neodtéká ven. Nic neviděl, ale cítil, jakoby se začínal v pivě topit. Něco se mu pletlo pod nohama, plavalo to v tom pivě, ale on nemohl utéct, protože byl zavřený v krabici. Začal tedy kopat všude okolo, aby tu věc zabil. Šmátral po ní rukama, ale nemohl nic najít a pak najednou vykřikl bolestí. Podíval se na své ruce, a přestože byla úplná tma a nic nebylo vidět, spatřil své zkrvavené a rozedřené prsty. Začal ještě více křičet, bolestí i hrůzou, a ještě usilovněji drápal do dřevěné lavice, o které byl přesvědčen, že je jednou ze stěn jeho krabice.
Každý v hospodě viděl v hlavě jiné obrazy a prožíval jiné zážitky, ale všichni křičeli a naříkali, kopali a bouchali do všeho okolo sebe a byli absolutně neschopní rozumě reagovat na jakékoliv podněty zvenčí. Jen hostinský se krčil za výčepem a po očku nakukoval přes pult, jak se k němu pomalu blíží temná postava nekromanta. Za ním šel Gnusmas a z toho všeho, co viděl kolem sebe, zapomněl i předstírat kulhání. "Hostinský, ten je z nich všech nejhorší. Rovnou ho zabij, nemusíš s ním přeci mluvit, ne?" nabádal mága.
"Ticho sluho, budu si dělat, co se mi zlíbí," okřikl ho.
Když došli k výčepu, hostinský vstal a zkoprněle řekl: "T-tak c-co to bude, p-pánové?"
"Neobtěžuj se, obsloužím se sám, až hodím tvoje kosti vlkům."
"A-ale proč? Co sem komu udělal? Vono to snad nebude tak horký, no ne?"
"To ne, máš pravdu. Ty už brzy vychladneš."
"A co tenhle tady chce?" ukázal na Gnusmase. "Přijde si sem, nakoupí, vyptává se, no já mu skoro nic neřek, vážně ne, to já vím kdy je vhodný mlčet, pak mi dá měšec zlaťáků za to, že mu dám ránu pěstí a teď mi tuhle zničí hospodu?"
"Ty lháři prolhaná, že tě huba nebolí, takovou lež si tuhle vymýšlet. To já kdybych mohl…" ohradil se okamžitě Gnusmas, ale nekromant ho zastavil.
"Správný hospodský dokáže prý i smrtce vymluvit, že si pro něj přišla. Dnes máš ale smůlu, protože já jsem horší než nějaká smrtka. Ale abych nelezl někomu do zelí, tadyhle můj sluha s tebou má nevyřízené účty, které si teď vyřeší. Tady," otočil se na Gnusmase a podal mu dýku. "Pomsti se a vezmi si zpět, co ti patří."
Gnusmas si zbraň s váháním vzal a podíval se na vystrašeného hostinského. Pomalu obešel výčep a přibližoval se k němu, stále však nevěděl, co má dělat, protože přeci není žádný vrah. Než se ale stačil dostat na dosah ruky, něco zasvištělo vzduchem a hostinský se skácel k zemi s šípem zabodnutým do srdce.
"Zdravíčko, Blinde," řekl s úsměvem nekromant a otočil se směrem ke dveřím, ve kterých stál vysoký muž zahalený zeleným pláštěm. Přes oči měl zavázán černý šátek a v rukou držel luk.
"Ehlarione," odpověděl. "Jen ty dokážeš udělat z tak hlučné hospody něco ještě hlučnějšího. Copak vůbec nemyslíš na můj jemný sluch?" pousmál se a dalším šípem zkosil nejhlučnějšího ze štamgastů, který se v představách stále topil ve své bedně s pivem. "Co tu děláš, v mém regionu?"
"Jen procházím, neboj se, nepřišel jsem tě vyhnat do té zapomenuté země, ze které pocházíš," odvětil jízlivě mág.
"Na to, že jen procházíš, děláš docela nepořádek, víš o tom? Jako za starých časů," zasmál se.
"Pravda, mám ještě boční záležitosti, které po cestě řeším. Třeba tadyhle mladýho, Gnusmase. Jednou z něj bude dobrý nekromant, protože jak jsem dnes zjistil, nezáleží mu na životech všech lidí z vesnice, klidně by mě nechal, abych je všechny pobil, jen aby dosáhl svého cíle. Přesně takhle bezcitný a krutý musí každý nekromant být."
"Cože? Ne, to přece ne!" vyhrkl Gnusmas zmateně. "Ty, s tím lukem, proč si zastřelil hostinského a nějakého chudáka válejícího se v bolestech po zemi? Měl jsi přece zabít mě nebo tady toho nekromanta, který to vše způsobil!"
"Vidím, že jsi o mně slyšel pár povídaček, co? Vlastně nevidím, ale to nevadí," pousmál se Blind. "Jsem ve zdejším kraji poměrně známý, to je pravda. Dokonce tu o mě existují legendy. Co Ehlarione, také se o tobě na tvém území vyprávějí legendy?" neodpustil si trochu popichování. "Faktem ale zůstává, že legendy jsou pouze založené na skutečnosti, tedy na mě, v tomto případě. Jedna legenda ale například říká, že mám špičaté uši. To ale přeci vůbec není pravda. Kdo to kdy slyšel, aby někdo měl uši do špičky? Nesmysl! Já mám jen vyvinutější ucho, každopádně nahoře je dobře zaobleno, žádná špička. Přesně tohle na legendách nesnáším, jsou více lživé, než pravdivé. Jo, a taky zabíjím všechny lidi, ne jen ty zlé, jak se říká. Ale špičaté uši, to mě teda podrž slamák a vypucuj kopyta, to vážně nevím, kdo si to mohl vymyslet."
"Tak to vidíš Gnusmasi, mě se tak snadno nezbavíš," pronesl poučně nekromant. "Lidé sice vědí, co je dobré, a je od nich pěkné, že o tom dokonce vyprávějí legendy, ale problém je v tom, že sami dělají vše možné, jen ne to dobré. Tím, že o tom vyprávějí, nikomu nepomohou, jak ses nyní sám přesvědčil. Teď už mi jen zbývá, vymyslet ti vhodný trest za to, že jsi mě chtěl nepřímo zabít."
"Možná proti tobě nemohu bojovat silou nebo kouzly, ale udělám vše pro to, abych tě zničil, tím si buď jist. Půjdu s tebou jako tvůj sluha a nosič, ale neustále budu střádat plány, jak zabít to zlo, které představuješ." Gnusmas mluvil pomalu a v jeho hlase bylo znát rozhořčení, ale zároveň také sebekontrolu. Nekromantovi začal škubat koutek úst, jak zadržoval smích a otočil se na Blinda, aby viděl jeho reakce. Gnusmas pokračoval: "Budeš si myslet, že jdu poslušně za tebou, ale pro mě to bude jako bych se plížil za nepřítelem, abych mu mohl zabodnout dýku do zad. Stále budeš žít v nejistotě z toho, kdy už zaútočím. A věř, že ten den přijde, a to dřív, než si myslíš. Ve skutečnosti…" nedořekl, přešvihl se přes výčep a dýkou, kterou měl zabít hostinského, probodnul Ehlarionovi ledvinu. Následovalo rychlé škubnutí do strany a nekromant ležel na zemi. "Ve skutečnosti, je ten den dnes."
Mág se na zemi převalil a vyděšeným pohledem zíral na Gnusmase, který v ruce držel krvavou dýku. Chtěl použít svou magii mysli, aby ho zabil, ale nedokázal se soustředit. Život z něj vyprchával rychleji, než by čekal. Přestal se snažit a pronesl pár slov, o kterých věděl, že budou jeho poslední: "Kéž bys s tím počkal pár dní. J-jen pár dní… Nalezení té dívky, Annah… To by mi stačilo, abych byl neporazitelný… Mohl jsem vládnout všemu… ale zabil mě sluha," mluvil ztěžka a zadrhával se, občas zkřivil obličej bolestí. "Ty hlupáku! Mohl jsem tě všemu naučit… Mohl jsi být jako já… A teď nemáš nic… Alespoň dokud nenajdeš… dokud nenajdeš Annah…" dořekl potichu. Poté zavřel oči, ztěžka vydechl a zemřel.
V celé hospodě bylo náhle ticho. Nikdo již nekřičel a nekopal kolem sebe, všichni jen tiše leželi na zemi. Gnusmas nevěděl, zda jsou mrtví nebo živí, ale měl silný pocit, že by měl co nejdříve odejít co nejdál odtud. Nedaleko od něj však stále stál Blind a prsty přejížděl hrot připraveného šípu.
"Tak vidíš," řekl po chvíli ticha. "Já zabíjím, on zabíjel, ty zabíjíš. Nikde to nekončí, nemá to žádný smysl. Ale co nám zbývá, když je to to jediné, co umíme?"
"Ne, to není pravda. Vždy je jiná možnost."
"Vážně? No ne, tak honem, pouč mě. Proč jsi Ehlariona zabil, když tu byla jiná možnost? Řekni, když jsi tak chytrý."
Gnusmas se zarazil a odložil dýku. "Co víš o templářích? A kdo je ta Annah, o které mluvil, než zemřel?"
Blind udělal pár kroků doleva, nahmatal stůl a sedl si na jeho okraj. "Annah je nejznámější z templářů. Legenda mezi templáři. Svého času prý dokázala úžasné věci, takové, o kterých ani templářští starší neměli tušení, že jsou vůbec možné. Pak se však ztratila. Jakoby se pod ní zem propadla. Nikdo neví, kde ji hledat. A v dnešní době, kdy zde již žádní templáři nejsou, ji ani nikdo najít nechce."
"Já chci," odpověděl sebejistě Gnusmas. "Ehlarion, jak jsi mu říkal, věděl, kde ji hledat. Teď to vím pouze já a nepřestanu, dokud ji nenajdu a nevyhladím ze světa všechnu tu zpropadenou magii, kvůli které není jiná možnost, než zabíjet."
Poté Gnusmas opět vzal dýku, schoval jí za opasek, prohledal tělo hostinského a obral ho o všechny peníze a bez dalších slov odešel. Blind ještě chvíli zůstal sedět na stole a poslouchal okolní zvuky. Schoval do toulce připravený šíp a sám pro sebe polohlasem řekl: "Pravda, je jiná možnost, než zabíjet… Lhát. Ale je to lepší?"
Počet komentářů: 5

Čas po změně – část třetí

16. října 2010 v 21:35 | StrejdaBobo |  Čas po změně
Cesta byla dlouhá a mnohdy zrádná. Měkká půda pod nohama se měnila na skály, travnaté louky na bažiny a z lesů se ozývalo neblahé vrčení podrážděné zvěře. S nekromantem měl však Gnusmas pocit bezpečí, přestože věděl, jak nebezpečný může být. Když ale dokáže nadělat tolik škody, určitě je v jeho moci také udělat mnoho dobrého, jen tuto možnost nevyužívá. Možná úmyslně, aby jej lidé nezneužívali. Možná, že kdysi pomáhal, ale poté byl zrazen a odvrátil se na druhou stranu. Cestou mu podobné myšlenky vrtaly hlavou, avšak zeptat se neodvážil, neboť nebylo těžké si představit, jaká by byla jeho reakce.
"Mám hlad, podej mi nějaké jídlo," přikázal náhle mág.
"Moc ho už nezbývá," oznámil Gnusmas po chvíli hledání a podal mu kus chlebové placky a trochu medu. "Měli bychom se někde zastavit a doplnit zásoby, pokud bude cesta ještě dlouhá."
"Dlouhá? Mnohem delší, než si myslíš," zazněla odpověď, jejíž konec se již ztrácel v hlasitém mlaskání.
"Snad bude po cestě nějaká hospoda, jinak budete za chvíli muset sníst mě," zasmál se Gnusmas. Mág se na něj jen přísně podíval, pokývnul hlavou a pokračoval v jídle. Zdálo se, jakoby proti této možnosti neměl žádných námitek. "Ale… to přece neuděláte, že ne? Kdo by vám pak nosil zavazadla?"
"Budu o tom přemýšlet," řekl nezúčastněně nekromant. Poté sáhl po váčku u kapsy a hodil jej velmi nejistě vyhlížejícím sluhovi. "Tady jsou peníze. Pár minut chůze na východ je malá osada, nakup jídlo a vrať se zpět. Já nejsem zvyklý na chození mezi lidi. A zvykat si nebudu."
Gnusmas neváhal a šel. Přemýšlel, zda by teď mohla být ta pravá chvíle na to, provést nějaký plán, přestože zatím stále žádný neměl. Mohl by ale všem ve vesnici říct, že nedaleko odtud je nekromant, který je chce všechny zotročit. Třeba by se našli tací, kteří by se proti němu vydali do boje. Ale i kdyby, kam by pak Gnusmas šel? Co by dělal v tomto nehostinném cizím kraji, kdyby byl sám a putoval bez cíle? Možná, že na tom přeci jen není tak špatně, jak si zprvu myslel.
Netrvalo dlouho a objevila se před ním malá, zchátralá budova. Pak ještě několik dalších a nakonec jedna větší, poměrně dobře vypadající. Kolem byly ještě nějaké přístřešky, ale nedokázal určit, zda se jedná o psí boudy nebo levné náhražky opravdových domů. Ona veliká budova byla samozřejmě hospoda, centrum každé správné vesnice. Kolem nezahlédl jediného člověka, ale zevnitř slyšel mnohé hlasy, proto si dobře uschoval peníze a vstoupil dovnitř. Naskytl se mu očekávaný pohled. Výčep s tlustým hostinským, dřevěné stoly a lavice, korbele piva, kouř a několik prolínajících se debat o tématech životní důležitosti. Než došel k hostinskému, bylo už ticho. Od všech stolů se lidé ohlíželi a pozorovali, kdo je ten nezvaný host, rušící jejich rozjímání.
"Gnusmas," zaznělo po chvíli ticha. "Přišel jsem nakoupit nějaké jídlo."
Po oněch slovech se lidé otočili zpět, každý ke svému pití, a pokračovali tam, kde skončili. Asi čekali něco víc, než jen obyčejného pocestného. Snad kdyby jim řekl, že cestuje s mágem, vzbudilo by to jejich pozornost, ale to momentálně nebylo jeho cílem. Rozhodl se, že opravdu jen nakoupí a půjde zpět. Jako by se nic nedělo.
"Mám chleba, sýr a maso. A samozřejmě pivo, víno, medovinu, mošt, pálenku a mlíko. Divil byste se, kolik lidí si po celodenní dřině rádo dá doušek vychlazenýho nebo naopak ještě teplýho mlíka. Ale co vám budu povídat, určite vo tom víte svý, no ne?"
"Ale jistě, jistě," přitakal nejistě. "Stačí mi chléb, sýr a maso. Pít se dá i voda, té je naštěstí kolem dost. Nemám sílu na to, abych nám tahal ještě zásoby pití."
"Nám? Tak to vy račte cestovat se svou paní chotí, smím-li se optat?"
Gnusmas se zarazil. To asi neměl říkat, zbytečně tak bude muset odpovídat na další otázky a vymýšlet si nesmysly. Vzpomněl si však na svou ženu a výraz jeho tváře jasně značil, že něco je v nepořádku. "S chotí nikoliv," odpověděl po chvíli.
Hostinský pokývl a odvalil se dozadu do spižírny. Když se vrátil, pokračoval: "To víte, já sem trochu zvědavej, ale to mi nemůžete mít za zlý. Vždyť já tu za ty roky už všechny znám. To už není žádná zábava, poslouchat furt dokola, že jim zase zateklo do chalupy a žena je nutí, aby to opravili, přestože jim to vyhovuje tak, jak to je."
"Cestuji s jedním známým, kterého jsem potkal teprve nedávno, pokud to musíte vědět," řekl klidně Gnusmas při balení zásob do brašny.
"A co von je vlastně zač, ten známej?"
"To ještě sám pořádně nevím."
"No, já jen že kolujou zvěsti vo kdovíčem, tak abyste se ještě nezaplet do něčeho nedobrýho, víte jak to myslím."
"Díky za varování, dám si pozor, do čeho se budu plést. A jen tak mimochodem, když už jsem tady a když vy tak rád mluvíte, neslyšel jste náhodou někdy něco o jistých," rozhlédl se nenápadně kolem a ztišil hlas, "templářích?"
V hostinském jakoby vzplanula jiskra života. "Templáři říkáte? No tak to ne, to sem teda neslyšel, to je pro mě nový. O co jde?"
"Ale, to je jen taková stará legenda. Sám pořádně nevím, proto se ptám. Ale když nevíte, tak to já už nebudu dál zdržovat."
"Ale ne, to ne! Já sice nevím, ale třeba vím o někom, kdo ví, víte jak to myslím. My tu taky máme legendy, spoustu legend. Ale jedna je zvláštní, moc zvláštní. Je totiž pravdivá."
Gnusmas položil na pult několik mincí za jídlo. "A o čem ta legenda je?"
"Spíš byste se měl ptát, o kom že je. Vono to tady kolem není nijak slavný, vždyť víte, bažiny, močály, žádnej luxus. Moc lidí tady nežije, moc slunka tady nesvítí, ale přežít se tu dá, to zase jo. Ovšem za jedné podmínky. Že se nedostanete do křížku se Slepým strážcem."
"Slepý strážce? O tom jsem nikdy neslyšel."
"Von má totiž mnoho jmen. No, ne zase tak mnoho, ale minimálně ještě jedno, který znám z balad starých bardů. V naší řeči ale nemá žádnej význam. On je totiž z jiný země, ale nikdo neví ze který. No a to vopravdový jméno je v jeho rodným jazyce. Blind Guardian."
"Ani to jsem nikdy neslyšel. Proč o něm vůbec existuje nějaká legenda?"
"Tak to ste šťastněj člověk, že ho neznáte. Von totiž Blind dokáže být krapet nesvůj, když ho někdo ruší od práce, a to pak nedopadne dobře. Víte, my sme tu všichni samí slušní lidi. Nikdo nekrade, nepodvádí, nelže. To ale nebylo vod jaktěživa. Jenže jednoho dne přišel tenhle slepec, co měl přes rameno hozenej luk a toulec pořádně vostrých šípů. A ještě něco. Prej měl špičatý uši a tmavě modrou kůži. Myslete si vo tom, co chcete, takhle sem to slyšel. Takže prej jednou přišel do města a to víte, brzy se našli tací, co se mu začali posmívat a dělat si z něj blázny. Kdyby voni tenkráte věděli, co je Blind zač, mohli si ušetřit spoustu problémů. Co problémů, mohli si ušetřit život. Von je totiž sice slepej, ale když vystřelí z luku, nikdy nemine. Neptejte se mě, jak to dělá, to já vážně nevím. Jak sem ale říkal, jednou prostě takhle přišel a půlku vesnice postřílel. To já sem byl ještě malej spratek a žil sem daleko vodtuď. Když sem tady ale vo moc později založil hospodu, doslechl sem se tuhle legendu. A říká se, že Blind je furt tady někde v lesích. Prej že čas do času se ukáže a namíří svůj šíp na toho, kdo dělá něco špatnýho. Číhá na zloděje, podvodníky a podobnou verveš. No a von toho teda moc nenamluví, ale určitě toho slyšel víc než já, nebo kdokoliv tadyhle ve vesnici. Tak třeba bude vědět něco o těch vašich temnářích."
"Templářích."
"No jo, vo těch třeba taky."
"A kdybych náhodou měl zájem si s ním promluvit, víte, kde bych ho mohl najít?"
"Tak to zase ne, to vono asi nebude tak snadný. Za takovým člověkem, pokud to vůbec je člověk, nemůžete přijít, zaklepat na dveře a čekat, že vám uvaří hrnek čaje. Na to se musí jinak, ponašemu, jak my tady říkáme."
"Co tedy navrhujete?"
"Já vůbec nic, aby bylo jasno. Když na to přijde, nikdy sme se tadyhle vo Blindovi nebavili, jasný? Ale napadají mě dva způsoby, jak byste mohl dosáhnout svýho. Buď teda budete dělat něco moc špatnýho a Blind si vás najde, ale to pak na mluvení moc času nezbude, nebo prostě najdete někoho, kdo už něco špatnýho dělá a budete se držet blízko něj. Nebo kdybyste snad někoho přiměl k tomu, aby dělal něco špatnýho, víte jak to myslím. Ale to už si přeberte sám. Jestli von totiž Blind zjistí, že ste někoho donutil udělat něco nedobrýho, tak půjde i po vás, protože vás bude považovat za původce toho špatnýho, a takovýho člověka on musí zničit."
"No, zdá se, že bych tady mohl zabít dvě mouchy jednou ranou," zamyslel se Gnusmas.
"A to zase jo, kvůli těm bažinám je tady havěti víc než dost. To já kolikrát sundám i tři na jedno plácnutí."
"Výborně… Víte vy co? Mám tady s sebou celý měšec mincí, ale už ho nebudu potřebovat. Nechám vám ho, pokud mě jednou pořádně praštíte do obličeje, co vy na to?"
Hostinský se na něj chvíli díval a pak se začal smát. "Myslíte si, že když vás teď jednou praštím, hned sem přijde Blind a budete s ním moct mluvit? Cha, vypadáte sice jako prostej člověk z vesnice, ale že budete i takhle hloupej, to sem si vo vás teda nemyslel. Ale co já bych vám rozmlouval, platí," smál se stále, natáhl se po měšci, potěžkal ho, ještě více se zasmál a pak plnou silou vrazil Gnusmasovi jednu pěstí, až se složil na zem.
"Vřelé díky," ozvalo se od podlahy. Po chvíli se Gnusmas zvedl, vzal jídlo a odešel. Hostinský se ještě dlouho smál a konečně měl další příběh, který mohl vyprávět svým štamgastům.
Nekromant už dávno dojedl a čekal, až se Gnusmas vrátí, aby mohli pokračovat v cestě. Ten šel ale oklikou, až narazil na místo, které si snažil vrýt do paměti. Byla tam malá skalka na okraji lesa, to by mohlo být dobré znamení, které jen tak nepřehlédne, až tudy půjde znovu. Tam u skalky vyhrabal větví díru mezi kořeny stromů a schoval do ní pečlivě zabalené jídlo. Snad se do něj nedostanou červi a mravenci, než se vrátí. Něco z toho si vzal již po cestě a pořádně se najedl. Teď, když díru zakryl a zaházel listím, vydal se na cestu zpět. Pod okem se mu mezitím tvořila pořádná podlitina. Nekromant viděl, jak směrem k němu kulhá nějaká postava. Kdo jiný by to mohl být, než Gnusmas. Vstal tedy a šel mu naproti.
"Pane, omlouvám se, jsem k ničemu. Nedokázal jsem splnit ani ten nepodřadnější úkol, který jste mi svěřil," řekl rozechvělým hlasem a padl na kolena. "Prosím, odpusťte."
"Co se stalo? Kde máš jídlo?"
"Přišel jsem do vesnice, ale nikde nebyla ani noha. Šel jsem tedy rovnou do hospody, abych nakoupil jídlo. Bylo tam asi dvacet lidí, ale já si jich nevšímal, chtěl jsem jen v klidu nakoupit. Jakmile jsem však vytáhl měšec s penězi, hostinský kývl na své kumpány. Pustili se do mě, zbili mě, okradli a jen díky svým rychlým nohám jsem dokázal uprchnout. Nepronásledovali mě, ale vracím se bez jídla a bez peněz. Zklamal jsem, zasloužím trest. Co mě ale trápí víc, je to, že kvůli mně budete muset hladovět."
"Já? Já budu muset? Já přece nic nemusím, jsem nekromant!" rozkřikl se rozhořčeně mág. "Dvacet lidí v hospodě, říkáš? Srovnám celou vesnici se zemí, ať si mě všichni zapamatují! Mě ani mého sluhu nikdo okrádat nebude. Pojď za mnou!"
Mág se ani neohlížel po všech zavazadlech, u kterých prve čekal, a pln hněvu, vyrazil rovnou k vesnici. Gnusmas vstal a následoval ho, předstíraje kulhání. Tvář a celá hlava jej sice bolela, ale v duchu se radoval a říkal si: Jen pojď Blinde, tady ho máš. Plenitele celých vesnic.
Počet komentářů: 6

Čas po změně – část druhá

10. října 2010 v 23:48 | StrejdaBobo |  Čas po změně
"Tady na chvíli zastavíme," pronesl vyčerpaně nekromant a usedl na kámen u cesty. Gnusmas odložil zavazadla a svalil se vedle. Nechápal, proč musí dělat nosiče, když obyčejný kůň za pár mincí by svedl jeho práci mnohem lépe a tak rychle by se nevyčerpal. V duchu protestoval, nahlas však neříkal nic, neboť věděl, že by si nepomohl. Nepříjemná byla služba cizímu mágovi, ale ještě horší bylo, když přemýšlel o své rodině. Co asi teď dělá Resal? Jak se sama stará o nemocného syna? A co je s ním? Uzdravil se nebo je tohle všechno zbytečné? Samé otázky, které všechno jen zhoršovaly a žádné odpovědi. Ale takový je úděl, který Gnusmas přijal za svůj, aby dal svému synu a možná i sám sobě alespoň nějakou naději. Teď by se měl soustředit na jiné věci a hlavně si odpočinout dokud může, protože jeho pán je sice starší, ale pod tíhou všech těch brašen by se brzy složil i jedinec v nejlepších letech. Druhou oblastí jeho zájmu bylo vymyslet plán, jak se mága zbavit. Pravda, Gnusmas sice učinil nějaký slib, který nyní naplňoval, ale přestože byl slušný člověk, neváhal by použít násilí, kdyby jím měl možnost zotročitele odstranit. Tušil však, že tady bude zapotřebí něco víc, než jen bezhlavý útok. Mocný mág bude očekávat mocné nepřátele a za toho se jeho nosič rozhodně vydávat nemůže. Je potřeba jít na to nějak jinak, z nové perspektivy, selským rozumem. Hodně o tom cestou přemýšlel, ale tohle bylo zatím vše, na co přišel. Věděl, že musí něco udělat jinak, ale nevěděl jak. Jen doufal, že na to brzy přijde.
"Víte, pane, zajímala by mě jedna věc."
"Ptej se, pokud musíš, ale nezaručuju ti žádnou odpověď."
"Děkuji. Jen jsem si říkal, jak je možné, že nežijete uprostřed hlubokého lesa, jak se o vás říkává, ale na louce obehnané stromovou zdí?"
"Kdysi to opravdu byl les, žádná louka," samolibě se pousmál. "Ale pak jsem si řekl, že mým kostem prospěje trocha slunce, a tak jsem jedním kouzlem nechal rozestoupit les. Všechny stromy se přesunuly na okraj a namačkaly na sebe, aby mi uvolnily místo. Proto jsou tak blízko u sebe, že mezi nimi nejde ani projít. Pak jsem musel použít jiné kouzlo na to, abych si v nich udělal průchod, ale to už nebylo nic obtížného. Ale co bych ti to popisoval, stejně nemáš ani tušení, co všechno kouzla dokážou."
To Gnusmas sice opravdu neměl, ale jasně poznal, že pán se rád chlubí tím, co dokáže. Myslí si o sobě, že je něco lepšího, než jen obyčejný člověk, protože ovládá magii. Toho půjde určitě nějak využít, jen mu ještě nebylo jasné jak.
"Úžasné," předstíral Gnusmas ohromení, aby se mágovi zalíbil. "A jak jste jen mohl vědět, kvůli čemu za vámi jdu? Vidíte snad věci dříve, než se skutečně stanou?"
"Kéž by," zasýpal, rozkašlal se a poté pokračoval. "Tedy vlastně jistě, samozřejmě, že vím. Pochybuješ snad o mých schopnostech? Mám ti znovu ukázat, čeho jsem schopen?"
"Ne, jen to ne! Prosím, odpusťte," řekl se sklopenou hlavou.
"Víš ty co, otroku? Líbíš se mi. Opravdu, jsi zvídavý a přemýšlíš. Možná, že až si budu jist tvou loajalitou, naučím tě něčemu z toho, co jsem se sám naučil v průběhu mnoha desetiletí. Pokud mě však jednou zklameš, pak věř, že toho budeš ještě hodně dlouho litovat."
"Děkuji, pane, takovou přízeň si od vás ani nezasloužím," vydal ze sebe Gnusmas s nejponíženějším postojem, jaký dokázal vyjádřit. V mysli se však viděl hrdě stát s palicí v ruce a mlátit toho dědka po hlavě, co se do něj vejde. S magií nechtěl mít nikdy nic společného, zvláště poté, co jí začali všichni zneužívat, ale kdyby to mělo znamenat osvobození z nekromantova otroctví, byl by ochoten o tom přemýšlet. Jakožto učeň by však musel překonat svého mistra, což je úkol ze všech nejtěžší, protože žák neumí nic víc, než co jej mistr naučí. Jaké by to asi bylo, bojovat magií proti magii? Je to vůbec možné? Při těchto myšlenkách si náhle vzpomněl na jednu legendu, kterou slyšel ještě jako malé dítě, v dobách, kdy byla mágů jen hrstka. Tehdy mu to nedávalo smysl, ale nyní jakoby se přesně hodila do této situace. V legendě bylo něco o rytířích, kteří přišli z veliké dálky, aby zabránili mágům zničit zemi. Tito rytíři zvítězili tam, kde ostatní prohráli. Říkali si templáři a měli moc nad veškerou magií. Ne snad že by s její pomocí ničili a zabíjeli, jako mágové, ale naopak. Templáři měli moc uzdravovat zraněné a posilovat slabé. Společně s tím také dokázali vzdorovat kouzlům, ale Gnusmas si nemohl ani za nic vzpomenout, jakým způsobem. Možná, že to legenda ani neříkala. Je však zvláštní, že si lidé již před tolika lety vymysleli hrdiny, kteří budou schopni zastavit mágy, přestože mágové ještě zdaleka neměli takovou moc, jako nyní. Kdyby na tom byla snad jen trocha pravdy, znamenalo by to, že je zde stále ještě naděje jak pro něj, tak pro všechny obyčejné a utiskované obyvatele Scipharského království. Jak ale může ze své pozice něco změnit? Jak může oživit legendu?
"Čas pokračovat v cestě," prohlásil nekromant a vydal se kupředu.
Gnusmas se ztěžka zvedl, protáhl bolavá záda, naložil na sebe zavazadla a vydal se za ním. Neměl o nic víc, než předtím, žádný plán, žádný způsob, jak se zbavit svého břemene. Jediné, čeho teď měl více, byla naděje. Nic konkrétního, pouhé chabé vzpomínky na starou legendu a pomalé poznávání svého nepřítele. Není to dost na mágovu porážku, ale je to dost na to, aby se nevzdal.
Počet komentářů: 1

Čas po změně – část první

9. října 2010 v 22:30 | StrejdaBobo |  Čas po změně
"Obávám se, že už pro vás nemohu učinit nic víc," řekl doktor se sklopenou hlavou, stojící vedle lůžka, na němž ležel malý chlapec s prudkou horečkou. "Nejedná se o nemoc, na kterou bych znal lék. Možná, kdybyste mě zavolali dřív…"
"Děkujeme, to bude vše," podotkl potichu otec dítěte a ukázal na dveře. Doktor se lehce poklonil a opustil místnost. Matka dítěte se pomalu posadila na židli a začala oplakávat svého jediného syna, který byl nyní vydán napospas nemoci.
"Neboj se, Resal, ještě jsme neprohráli," snažil se jí uklidnit její muž, Gnusmas, ale přitom byl sám zničen touto situací, v níž nemohl dělat nic jiného, než stát a dívat se, jak jeho syn prohrává svůj životní boj. Byl by ochoten obětovat vše, jen aby ho zachránil.

Pro Scipharskou zemi to byly těžké časy. Mágů neustále přibývalo a ti, kteří jí nedokázali ovládat, byli často využívání a považováni za slabší články společnosti. Sám král byl zasvěcen do magického učení, ale jeho mysl nedokázala pochopit ani základní principy fungování chyb ve sférách, bylo proto jen otázkou času, než jej nahradí někdo schopnější. Král si toho byl dobře vědom, proto vzal své nejvěrnější poddané a všechny poklady královského paláce a utekl do daleké země, kde měl šance na přežití. Sciphars se tak ocitl v situaci, kterou se každý snažil využít ve svůj prospěch. Právoplatní následovníci trůnu, kteří zůstali v Letinu, hlavním městě království, byli vyvražděni, a kde kdo se snažil uchvátit trůn. Po dlouhých bojích se králem stal nejmocnější mág, jenž porazil všechny ostatní. Od těch dob se normálním lidem ještě více přitížilo. Byli opovrhováni a zneužíváni pro svou nevědomost. Gnusmas se svou rodinou žil ve vesnici asi tři dny cesty od Letinu a o magii věděl jen to, že je mocná a nebezpečná. Když jeho syn onemocněl, snažil se jej uzdravit s pomocí bylin a vývarů, ale nic nezabíralo, proto se rozhodl povolat doktora z královského města. Vynaložil na to spoustu zlatých a nyní se ukázalo, že to bylo k ničemu. Moc možností již nezbývalo, snad jen jediná, ale té se bál více, než čehokoliv jiného. Pro svého syna se však rozhodl třeba i zemřít. Ani Resal mu nebránila, přestože znala riziko, jaké bude muset podstoupit. Hned té noci, kdy byl v jejich domě doktor, se tedy Gnusmas vydal na cestu. Jeho cílem bylo místo, kam jiní lidé nechodí. Staré kamenné stavení uprostřed hlubokého lesa. Příbytek starce beze jména, kterého prý člověk vidí maximálně jednou za život. Nekromanta.
Po mnoha hodinách chůze střídané s během se Gnusmas ocitl na okraji stromořadí. Nikdy předtím neviděl tolik stromů tak blízko u sebe, že se mezi nimi nedalo ani projít. Občas našel mezírku, kterou by se podíval na druhou stranu, kde byla rozlehlá louka, ale po několika minutách chůze podél stromové zdi stále nenalezl otvor, kterým by se mohl protáhnout. Ani nevěděl, zda se neodchýlil ze správného směru, ze kterého jej všichni tak usilovně odrazovali. Neměl však jinou možnost, než pokračovat v hledání. Vždyť co by mu řekla Resal, kdyby se vrátil s prázdnou a jejich syn zemřel? Určitě by mu do konce života vyčítala, že to alespoň nezkusil, že se bál. Trvalo to tedy dlouho, ale nakonec Gnusmas spatřil průchod. Byl bezpochyby uměle vytvořen, jako brána v nekonečné živé zdi. Kolem dokola na větvích stromů byly nabodány zvířecí lebky a různé cáry hadrů, dole u kořenů pak ležely holé kosti. Alespoň mu to bylo znamením, že jde správným směrem. Prošel tedy bránou a ocitl se na oné louce, kterou viděl průzorem. Uprostřed stála budova. Byla to jen dřevěná chatrč se studnou a venkovním ohništěm, na němž hořelo dřevo. To vůbec neodpovídalo popisu, o kterém slyšel, tedy kamenné stavení uprostřed hlubokého lesa. Přesto se však odhodlal a vyšel směrem ke vchodu. Když byl od něj vzdálen asi na dvacet metrů, otevřely se prkenné dveře a v nich stanula postava. Byla zahalena černým pláštěm a zevnitř dveří jakoby se ven do světla vylévala temnota.
"Vím, co chceš," zaznělo ode dveří dříve, než Gnusmas stihl jakkoliv zareagovat. Rychle se tedy zastavil a klekl na zem. "Ale víš ty, co chci já?" pokračovala postava.
"Žádej cokoliv a dostaneš to, jen když mi pomůžeš," řekl Gnusmas s pohledem upřeným do země a s mražením v zádech.
"Ukvapený slib je pro mě výhodný slib. Obzvláště pak, když jej nemůžeš splnit." Postava promlouvala pomalu a tónem hlasu dávala jasně najevo, kdo má koho ve své moci. "Věděl jsem, že ke mně přijdeš. A mohu ti oznámit jen jedno… Tvůj syn zemře, jakmile vkročíš zpět na území své vesnice."
"Ne! Prosím, uzdravte ho, nenechávejte ho zemřít!" naléhal.
Nakromant se potichu zasmál. "Neříkám, že to není v mé moci, ani že to v mé moci je. Ale jak jsem řekl, tak se stane."
"Pak se tedy již nikdy nevrátím," odvětil odhodlaně Gnusmas, vstal ze země a zpříma se podíval na postavu.
"V tom máš pravdu, nevrátíš se. Do konce svého života budeš žít v nejistotě, zda se tvůj syn uzdravil či nikoliv, ale nikdy se nevrátíš, aby ses na vlastní oči přesvědčil, protože v tom případě by jistě zemřel. A nyní pojď, je čas naplnit svůj slib," dořekl a ztratil se v temnotě svého příbytku. Dveře však zůstaly otevřeny a temnota z nich jakoby lákala nahlédnout dovnitř a uvidět, co se v ní skutečně skrývá.
Gnusmas váhal, ale byl to čestný muž a věděl, že musí dodržet slovo. Navíc neměl kam jinam jít a zvědavost jej silně táhla dovnitř, do neznáma. Udělal tedy několik kroků a překročil práh. Náhle jakoby všechna temnota zmizela, ocitl se v docela obyčejné chalupě.
"Seslal jsem na dveře světelné kouzlo, aby se zvenčí zdálo, jakože zde není nic než tma. Vždyť jak bych žil, kdybych nic neviděl," pousmál se nekromant a sundal ze sebe černý plášť s kapucí. Náhle vůbec nepůsobil jako nemrtvý mág, kterého se všichni tak strašlivě obávají. "Říká se, že nemám jméno. Není to pravda, mám jméno, ale tobě jej neřeknu. Ty mě budeš oslovovat ´pane´. Potřebuji sluhu a poskoka, a to je to, čím od nynějška jsi."
"Jsem svobodný člověk, nikomu nesloužím," bránil se Gnusmas. Nekromant se na něj však upřeně zadíval a v tom ho popadlo něco, co v životě nezažil. Vše se zamlžilo, střecha domu odletěla do oblak a mraky zčernaly. Zdi domu začaly hořet ohnivými plameny a zem pod nohama praskala a lámala se. Hrozné zvuky naříkajících zástupů lidí zaplnily celé místo a trhaly mu uši. Skácel se na kolena a ze země pod ním se vynořilo několik černých chapadel, která jakoby jej chtěla stáhnout někam dolů, do podsvětí. Gnusmas byl jako pominutý, nevěděl co dělat, křičel a kopal okolo sebe, aby zahnal cokoliv, co na něj přišlo a aby přehlušil nářek všech těch hlasů. V další vteřině vše pominulo. Nekromat tam stál a díval se na něj, jak leží na zemi. Stěny nehořely, střecha byla zpět na zdech a nikde žádná chapadla nebo popraskaná zem. Jakoby se nikdy nic z toho nestalo.
"Myslím, že to již nemusím opakovat," řekl klidně nekromant. "Ještě jednou se vzepři mé vůli a nechám tě takto celý týden."
"Co ode mě chceš?" tázal se Gnusmas, stále ještě ležící na zemi a v šoku z předešlých prožitků.
"Budeš mi dělat nosiče na dlouhé cestě. Půjdeme na jih, na nejjižnější cíp celého Scipharsu a pak poplujeme lodí ještě jižněji. Musím se dostat na jeden ostrov a získat to jediné, co nemohu mít."
"Jak se ten ostrov jmenuje, pane?"
"Garacia. Jmenuje se Garacia."
Počet komentářů: 6

Základy bobologie

22. června 2010 v 0:41 | StrejdaBobo |  Myšlenky
Jednoho dne jsem se začal zabývat otázkou, čím se budu dále zabývat. Na mysl mi přišly nejrůznější vědy a vědní disciplíny, avšak u každé z nich jsem měl pocit, jakoby již byly dávno vyčerpány a dopodrobna rozebrány a popsány. Dokonce jsem se pokusil přijít s něčím novým, ale vedlo to jen ke zjištění, že nic nového není. Vše je již prozkoumáno a zdokumentováno, takže kdybych s čímkoliv přišel, dříve nebo později by to vedlo jen ke zjištění, že to bylo zbytečné, jelikož to již dávno existuje, pouze jsem o tom nevěděl. To mě však neodradilo. Poučil jsem se z historie, kde názory mnohých byly pokládány za nesmysly a zbytečnosti, ale pouze do doby, než někdo tyto myšlenky neoživil. Poté se myšlence, názoru či vědní disciplíně dostalo náležitého uznání, přestože to mohlo být až několik desetiletí po smrti pravého zakladatele. Z toho jasně plyne, že ať už nyní vymyslím či napíši cokoliv nového, bude to s největší pravděpodobností několik desetiletí přehlíženo a považováno za nesmysl. Jsem na to připraven a představuji vám nový vědní obor. Bobologii.
Bylo by zpozajista záhodno začít charakteristikou bobologie, avšak v tomto bodě vás musím zklamat. Nejedná se totiž o nic tak jednoduchého, co by to šlo charakterizovat několika slovy či snad souvětími. Možná, že vám v mysli celková charakteristika nějak sama vyvře na povrch po přečtení celého článku, který vlastně bude základy bobologie popisovat, avšak nic neslibuji. Začněme tedy z  hlediska historického.
Bobologie jako vědní obor vznikla 23.5.2010, její principy však začaly být šířeny již několik let před samotným vznikem. Zakladatelem a doposud nejvýznamnějším bobologem je StrejdaBobo, podle něhož je také odvozen název. Nebudu se nikterak tajit tím, že ani já sám neznám přesné datum narození StrejdyBoba. Můžeme se jen domnívat, dohadovat a střílet do prázdna, avšak s přesností na několik málo dekád bych si dovolil tvrdit, že rok 2000 by mohl být příznačným a v mnohém ohledu snad i směrodatným rokem jeho zrození. Na tomto faktu však pramálo sejde.
Myšlenky a názory, které bobologie šíří, jsou jakýmsi výběrem toho nejdůležitějšího, co kdy StrejdaBobo napsal či řekl, ale tím to nekončí. Jak by řekl on sám, ostatní by se zde zastavili, ale bobologie šla dál. Zabývá se totiž také skrytými jevy a motivy, které vedly k vymyšlení nejrůznějších teorií. Proč zrovna to či ono? Jaká životní situace vedla k vytvoření té a té myšlenky a co nám to říká o Strejdovi? Na podobné otázky zná odpovědi možná pouze jediný člověk, ale přesto se můžeme pokoušet dopídit se jich sami. Ve většině případů pravděpodobně dojdeme k nepravdivému výsledku, ale s tím se musí počítat. Hlavní je, nenechat se odradit a dopodrobna zkoumat vše, co je nám k dispozici. Jak se říká, chybami se člověk učí, a přestože možná dojdeme ke špatnému cíli, můžeme se i z něj mnohému naučit. Často totiž dojdeme k tomu, k čemu sami dojít chceme a co preferujeme. Je tedy zřejmé, že například mladá matka, vychovávající dítě, dojde k závěru, že StrejdaBobo tu určitou zkoumanou myšlenku napsal z důvodů spojených s výchovou, ať už špatnou či správnou. Řekne si, že rodiče jej v určité situaci ovlivnili, a kvůli tomu pak zformuloval svou myšlenku. Jiný člověk, který je silně citově založen, si po prozkoumání některé myšlenky může říci, že Bobo byl zasažen nějakou událostí, která se ho dotkla a na kterou reagoval právě vymyšlením toho onoho, tímto člověkem zkoumaného, jevu. Ve skutečnosti se však může jednat o tu stejnou myšlenku, kterou tito dva lidé zkoumají, a k jejímuž napsání byl Bobo motivován zcela odlišným důvodem.
Pokud se zaměříme na charakter StrejdyBoba, narazíme na mnoho nesnadno zdolatelných překážek. Občas na sebe jeho teorie navazují či se doplňují, jindy se naopak vylučují. Co se však nevylučuje, je skutečnost, že jeden člověk může vymyslet dvě naprosto protichůdné teorie, aniž by to znamenalo něco divného či rozporuplného. Je to jen důkaz nezaujetí a objektivity, kterou Bobo zřejmě oplývá. Nabízí nám více možností a je na nás, abychom si zvolili, kterou z nich začleníme do našeho života a kterou nebudeme brát v potaz. Například teorie retrospektivismu a futurospektivismu je drobátko nejasná a v určité chvíli z určitého úhlu pohledu dokonce zjišťujeme, že retroš vlastně využívá futurospektivismu a futuroš naopak zase retrospektivismu, což z nich činí opak toho, čím se nazývají. Nenechme se ale oklamat zdáním, že StrejdaBobo udělal chybu a něco nedomyslel do konce. Pravda je taková, že život sám o sobě je plný rozporů a nedokonalostí a on se pouze snažil vymyslet teorii, která bude vhodná právě pro takový život. Tedy to je alespoň závěr, ke kterému došel náš tým bobologů, ale jak již víte, pravda může být někde úplně jinde. Zajímavé ale je, že nikdy nemůžeme s jistotou říci: Tohle vymyslel StrejdaBobo špatně. My nevíme, proč co vymyslel a jaké cílové skupině to je primárně určeno, takže nemůžeme ani posoudit, zda to oné skupině pomůže či nikoliv. Obecně vzato je však na světě tolik lidí s různými potřebami, že je téměř jisté, že některému z nich by byla každá myšlenka či teorie ku prospěchu. Z toho plyne závěr, že StrejdaBobo má vždy pravdu, ovšem někdy tato pravda platí pouze pro cílovou skupinu lidí, což však my nemůžeme nikdy vědět.
Je zde jedna věc, kterou si jsou bobologové téměř stoprocentně jisti a o kterou se mohou při svém výzkumu opírat. Jedná se o takový úhelný kámen. Základ, který stojí pevně na zemi a s nímž nelze pohnout, tudíž je možno na něm dále stavět. Je to známá konstanta v jinak velmi neprobádaném a proměnném životě StrejdyBoba. Tento fakt je doposud jedinou jistotou, kterou bobologové mají. StrejdaBobo je muž. Tohoto přesvědčení nabyl již první bobolog. Pokud jste stále zmateni, zřejmě nejste natolik prozíraví, jako onen objevitel. Podařilo se mu totiž odvodit tuto skutečnost přímo ze jména osoby, jíž se zabýval. Položením tohoto základu se výzkum posunul zase o něco dále. Dalo by se říci, že to byl takový první krůček k lepšímu poznání a hlubšímu prozkoumání dalších skutečností. Myslím, že nemluvím pouze za sebe, když řeknu, že jsme tomuto bobologovi právem zavázáni.
Zajímavým poznatkem ze života StrejdyBoba je proces takzvaného nabíjení peněženky. Cílem je, být vždy připraven na nepředvídatelné situace, byť pouze v malém měřítku. I to nám o charakteru Boba může leccos prozradit. Nabíjení peněženky není přenecháno náhodě, jak tomu u mnohých lidí bývá. Zahrnuje také předpoklad, že člověk s sebou peněženku stále nosí nebo k ní má přístup. Pokud tedy chce jít pryč z takzvané peněžně bezpečné zóny, což je oblast, kde máme přístup k určitému nezbytnému finančnímu obnosu, vždy si s sebou bere peněženku a kontroluje, kolik v ní má peněz. I pokud žádné peníze nemá, měla by proběhnout alespoň kontrola povinných dokladů, jako je občanský průkaz, kartička zdravotní pojišťovny, popřípadě pak řidičský průkaz, kreditní karta, kartička do knihovny apod. Pokud osoba nějaké peníze má, zásadně je všechny nenosí s sebou, ale nechává je uschovány na bezpečném místě, popřípadě bezpečných místech či bankovním účtu. Samotné dobíjení peněženky probíhá jednoduchým převodem peněz z trvalejšího zdroje do zdroje krátkodobého, tedy peněženky. Předem musí být stanovena takzvaná regulérní částka, kterou považujeme za přiměřenou vzhledem k několika faktorům. Předně je částka ovlivněna naší celkovou finanční situací. Není vhodné, abychom jako regulérní částku zvolili 500Kč, pokud všechny naše finance dohromady činí 600Kč. Je to úzce spjato s dalším faktorem, který je v tomto smyslu označen jako nehoda. Dobíjená částka by měla být taková, aby nás příliš nezasáhla její ztráta. Stát se může cokoliv, od vypadnutí z kapsy, přes neodbytné žebráky, až po násilnou krádež. Mělo by se tedy jednat o částku nepříliš vysokou, ale také ne úplně nízkou, což souvisí s posledním faktorem, nazývaným různě u různých jedinců. Jedni používají názvu potřeba, zatímco jiní preferují konkrétnější vyjádření, tedy zálusk. Nebezpečí zálusku hrozí u různých typů lidí, ne však u StrejdyBoba. U lidí závislých na alkoholu je nebezpečí zálusku velmi vysoké, a proto by jejich regulérní částka neměla být vysoká. Takoví lidé jdou do příslušného podniku a pijí s úmyslem, že brzy skončí. Stává se ale, že opravdový konec nastane až tehdy, když jim dojdou peníze. Zálusk však může mít nejrůznější podoby, od bonbónu, přes zákusek, až ke zmiňovanému alkoholu. U žen je pozorováno extrémní nebezpečí zálusku v souvislosti s botami a kabelkami. Je potřeba předem zvážit situaci a nabít si pouze tolik, kolik jsme ochotni svému zálusku obětovat. Potřeba se na rozdíl od zálusku vyskytuje jen vzácně, přesto je potřeba s ní počítat. Jako příklad bychom mohli uvést potřebu nového trička, na kterou si vzpomeneme až ve chvíli, kdy ho vidíme ve výloze obchodu, kolem kterého právě jdeme. Pokud naše peněženka obsahuje ideálně zvolenou regulérní částku, pak bychom neměli mít problém zavítat do onoho obchodu a tričko si koupit. V opačném případě se jen smutně podíváme do peněženky a zjistíme, že s sebou potřebnou částku nemáme. Je však potřeba ještě jednou zdůraznit, že u lidí, kteří neholdují zálusku, se potřeba v tomto smyslu vyskytuje opravdu velmi vzácně, přesto jsou však na tuto možnost připraveni. Poslední záležitostí týkající se nabíjení peněženky je počet a hodnota mincí. Označení hodnota mincí je v tomto případě zavádějící, jelikož se nezapočítává do regulérní částky, ale slouží pouze pro přesnější uhrazení případné položky, kterou bychom měli platit. Ideální je mít s sebou vždy 1x20Kč, 1x10Kč, 1x5Kč, 2x2Kč a 1x1Kč. Pro lidi trpící záluskem je to vhodná částka pro zaplacení zmrzliny či piva, pro lidi s potřebou může takováto kombinace znamenat možnost přesněji uhradit například ono tričko, pokud stojí dejme tomu 227Kč, aniž by jim prodávající vracel mince, které by pak zatížily jejich peněženku a konečně pro všechny lidi je součet hmotností takovéto kombinace mincí únosný, pokud nosí peněženku v kapse.
Opravdový bobolog dokáže z předchozího odstavce odvodit mnoho skutečností, které mu přiblíží objekt jeho zkoumání. Na tomto snad až učebnicovém kousku si můžeme ukázat, do jakých skupin lze rozdělit čtenáře takového článku. První skupina čtenářů je specifická svým nezájmem a nedostatkem času. Skutečný důvod, proč tento článek čtou, není snadné nalézt a dost možná si jím nejsou jisti ani samotní členové skupiny. Takoví lidé si přečtou o nabíjení peněženky velmi rychle. Nevšímají si ničeho jiného, než napsaných slov. Dočtou, odejdou a je konec. Nic jim to nedá, protože o to oni samotní ani nestojí.
Druhá skupina je na tom o něco lépe. Zde se již nacházejí čtenáři, kteří při čtení přemýšlejí a uvědomují si, jak oni nabíjejí svou vlastní peněženku. Uvažují nad tím, zda by opravdu měli uposlechnout rad StrejdyBoba a začít při nabíjení zohledňovat jednotlivé faktory pro zvolení vhodné regulérní částky. Když ale dočtou a začnou se věnovat něčemu jinému, je vše zapomenuto a již nikdy více na to není vzpomenuto.
Ve třetí skupině jsou na tom čtenáři hodně podobně jako ve skupině druhé, avšak s tím rozdílem, že si na článek vzpomenou při každé kontrole peněženky, při placení v obchodě, apod. Takoví lidé opravdu načerpají informace a užívají je ve svém každodenním životě. Když jim něco vypadne, přečtou si článek třeba ještě jednou či dvakrát, aby mu plně porozuměli a pochopili všechny principy nabíjení peněženy, které později opravdu uplatní v běžném životě.
Poslední skupinou jsou bobologové. Může se stát, že takový člověk si z článku nevezme jediné ponaučení, ani žádnou radu do života. Při placení v obchodě si na nějaké nabíjení a regulérní částku ani nevzpomene, jakoby o tom nikdy nic nečetl. Na první pohled se tedy může zdát, že je na tom hůře, než člen předchozí skupiny, ale není tomu tak. Bobolog zkoumá text ze zcela jiné perspektivy. Nedívá se na obsah jako na něco, co může uplatnit, ale jako na něco, co vymyslel StrejdaBobo. Nezáleží mu na tom, co mu může článek dát, ale zkoumá, co z něj může vyčíst o jeho autorovi. Všímá si toho, že Bobo má vše naplánováno a promyšleno do přiměřených, pro někoho možná až přílišných, detailů. Zjišťuje, že zálusk je podle způsobu, jakým se o něm Bobo zmiňuje, něco negativního. Hledí na to, jakým způsobem je článek napsán a komu je primárně určen. Jednoduše řečeno, bobolog vidí až za text samotný. Za každým textem se totiž skrývá něco více, a právě to se snaží objevit a prozkoumat. Jak bylo již výše zmíněno, bobolog si nemůže být jist správností svého poznání, to mu však nebrání v tom, aby si mohl udělat jistý obrázek na základě svého zkoumání a úsudku.
Zde, tímto celým článkem, tedy oficiálně zakládám vědní disciplínu nazývanou bobologie. Může vám být k užitku nebo možná i naopak, sami si vyberte. Nakonec přidám jednu zajímavost, a to sice tu, že zatím existuje pouze jediný známý bobolog, který se snaží rozpoznat a pochopit, jaký StrejdaBobo opravdu je. Tímto člověkem je sám StrejdaBobo.
Počet komentářů: 3