Nejnovější články

Alespoň jeden

30. ledna 2010 v 17:20 | StrejdaBobo |  Myšlenky
"Ani jediný článek za celý měsíc leden? To je nepřípustné!" rozčiloval se Ondra za svým pracovním stolem. "Jak jsem to jen mohl nechat zajít tak daleko," vzdychl si. Netrvalo dlouho a Ondra se rozhodl, že něco napíše. Ale co? Měl sice v záloze několik rozepsaných textů, včetně dalšího dílu své povídky na pokračování a teorie týkající se v podstatě všeho, co člověk v průběhu života vnímá a zpracovává svým mozkem, ale ani jedna z těchto věcí mu nepřišla dostatečně propracovaná na to, aby ji mohl rychle dokončit. Tlačil ho totiž čas. Věřte nebo ne, přestože spoustu času trávil bezbřehým procházením zajímavých a důležitých informací na internetu a sledováním zajímavých a důležitých filmů a seriálů, dostával se občas do časové tísně. Při přemýšlení o tomto faktu došel k závěru, že čas - je pojem. Záleží však jen na nás, jak jej pojmeme. Tento pojem můžeme nejen pojit s dalšími zajímavými a důležitými pojmy, ale také jej od některých pojmů odpojovat. Abychom mohli pojem času odpojit, musíme si první určit několik pojmů, se kterými jej můžeme pojit. Například tedy škola. Pojem škola je pojmem s velkým D, protože se pojí s ve škole tak často slýchaným provoláním "Domůůů!". Za předpokladu, že čas je pojmem s velkým M, jelikož časem často mrháme, můžeme spojit tyto dva pojmy, ze kterých dostaneme DM. To je mimo jiné také zkratka pro domov mládeže, což je v podstatě internát pro studenty střední školy. Studenti, kteří jsou mladí, mají také často málo času, v čemž můžeme vidět spojení mezi mládeží a časem. S čím tedy můžeme pojit pojem čas? Jednoznačně jsme si ukázali, že s pojmem mládež. Znamená to tedy, že čas můžeme odpojit od protikladu spojení? Můžeme pojem času oddělit od pojmu stáří? Nikoliv. I ve stáří stále platí čas. Jak by také ne. Ovšem pozor. Uvědomme si, že stáří je pojem s velkým O, jakožto odpočinek. Potřebujeme čas při odpočinku? Jistě že ano. Otázka však zní, v jakém případě odpočíváme? V případě, že na odpočinek máme čas. Doufám, že vidíte tu nepopiratelnou spojitost mezi těmito pojmy. Pokud tedy máme čas na odpočinek, znamená to, že nejsme v časové tísni, což je problém, který zde řešíme. Jen pro jistotu, abych se vyhnul nepochopení - pojmy se mohou pojit i odpojovat současně, proto bych nerad, abyste si mysleli, že pokud člověk odpočívá, znamená to, že má čas a pokud má čas, musí to nutně znamenat, že odpočívá. Jistá spojitost tu bezpochyby je, avšak není to podmínkou. Nyní tedy vidíme, že spánek můžeme od času částečně odpojit. Spánek je součástí odpočinku, v tomto bodě mi jistě dáte zapravdu. Odpočinek je částečně spjat s časem a také se spánkem, ale čas a spánek již v tomto spojení nejsou, proto jim říkáme pojmy částečně spojené přes třetí pojem. A v tom je celé věda. Stačí najít dva částečně spojené pojmy přes třetí pojem, částečně je spojit přes pojem čtvrtý a pak již o tomto spojení pojmů můžeme prohlásit, že pojmy jsou od sebe odpojeny, jelikož spojení je příliš vzdálené, než aby mohlo být nazýváno spojením, byť jen částečným.
Pevně doufám a věřím, že tyto zajímavé a užitečné informace vám pomohou ve vašem každodenním životě stejně, jako pomohly dnes mě při rozvíjení mé prokrastinace. Abyste nemuseli zbytečně hledat, dovolím si vysvětlivku. Prokrastinace = výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Je to smutné, ale je to tak. Tímto jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Napsal jsem alespoň jeden článek na měsíc leden a zároveň jsem odložil své povinnosti do školy, které musím nutně co nejdříve udělat.
"Dobrá práce," poplácal se Ondra po rameni a pohodlně se opřel do své nové židle.
(Dílo neobsahuje autobiografické prvky. Všechny postavy zde vystupující jsou smyšlené a nemají za cíl poukázat na život osob skutečně žijících, byť by byl tráven zajímavě a důležitě.)
Počet komentářů: 3
 

O chlup víc

30. prosince 2009 v 21:50 | StrejdaBobo |  Ostatní
Largon se probudil na tvrdé zemi. Pod hlavou měl kámen porostlý mechem a místo přikrývky jen svůj šedý plášť. Protáhnul si končetiny, vstal ze země, snědl trochu sušeného masa se zbytkem chleba, který s sebou měl a vydal se opět na cestu. Šel dál po loukách bez cest a vyhýbal se lesům, o jejichž nebezpečí dobře věděl. Nejeden poutník zde již uvíznul v kořenech stromů a nikdy se z lesa nedostal ven, přestože byl zdatný a zkušený, stejně jako Largon. Čeho se však obával nejvíce, to byl samotný cíl jeho cesty. Už jen jedna cesta portálem ho dělila od hrůzné sféry, kde se každému splní jeho nejhorší noční můry. V jeho případě by to znamenalo ohromné schodiště plné lidí, na jehož vrcholu by někdo do někoho strčil a tím by započal masivní lavinu lidských těl, která by Largona pohltila a zasypala. Obludná noční můra, které se nemohl zbavit a které možná bude muset čelit. Proč? Ona sféra prý skrývá to dávné tajemství, za kterým se většina lidí celý svůj život žene, přestože neví, kde se vlastně skrývá. Tajemství, jehož odhalení by Largonovi přineslo vše, po čem kdy toužil a o co usiloval. Nyní se však musí soustředit na získání klíče k portálu. Má jím být deset chlupů z kožichu tvora, žijícího ve zdejší krajině. Tvora nikterak nebezpečného, avšak vychytralého a úlisného. Podle knihy, která jej popisuje, by měl být asi metr vysoký a metr široký, vzhledu podobného krychli. Pět párů krátkých nohou na spodní části mu umožňuje rychlý a stabilní pohyb v nízkém terénu, mezi kořeny stromů a na skalnatém povrchu je však neohrabaný a často padá, převracejíc se přitom na jednu ze čtyř stran. Z bočních stran vyrůstají vždy dvě malé končetiny zakončené kopyty, kterými útočí při lovu a otáčí se zpět na nohy při pádu. Zadní strana je specifická ocasem podobným tomu lvímu a jedním okem, které je umístěno přesně nad kořenem ocasu. Tímto zajímavým úkazem se tvor liší od většiny ostatních a má nespornou výhodu při lovu a obraně. Přední strana má oči hned dvě, jako u většiny tvorů. Pod nimi jsou ústa vybavená dvaceti zuby ostrými v přední řadě a dvaceti tupými v řadě zadní. Díky tomu je vybaven jak ke konzumaci živočišné, tak i rostlinné potravy. Ve velké většině případů se však jedná o býložravce, pravděpodobně protože tvor je příliš líný, než aby se hnal za utíkající kořistí. Nad ústy vyčnívá krátký a úzký nos, o kterém se neví, zda vůbec jako nos funguje, jelikož se nikdy žádného jedince tohoto druhu nepodařilo přivábit vůní. Naopak o čtyřech uších, trčících z horní strany, je známo, že jsou velmi citlivá a lovci dobře využitelná. Tvor je natolik hudebně založen, že jej lze nalákat na hudbu, která se líbí určité vyhrazené skupině lidí s vytříbeným vkusem. V této lahodné muzice musí být zahrnuty bubny, čím více druhů, tím lépe. Dále pak reaguje na všechny druhy nezvyklých a zajímavých zvuků neotřelých hudebních nástrojů, jejichž zvuk je blíže nepopsatelný. Není tedy žádným překvapením, že tvora, přestože se vyhýbá lidské společnosti a je plachý, lze občas nalézt poblíž tábořišť potulných hudebníků a herců, kteří jeho tvaru někdy využívají jako stolku, kam mohou odkládat nepotřebné předměty. Díky této skutečnosti se mu začalo říkat stolník. Po odborném zaznamenání všech potřebných údajů odborníkem se mu dostalo jak rodového, tak i druhového jména, takže v knihách jej můžeme nalézt pod názvem stolník hudební.
Largon se usadil na kmeni spadeného stromu poblíž lesa a začal hrát na bubínek, který s sebou pro tyto účely nosil. Chvíli bubnoval, a přestože měl pocit, jakože se v nedalekém houští něco pohnulo, žádného stolníka nezahlédl. Po množství nastudovaného textu však věděl, co je zapotřebí udělat. Až teprve když bubnoval každou rukou do jiného bubnu, pravou nohou kopal do spadené větve, levou do dvou kamenů a k tomu si pískal, vynořil se z houští první stolník. Pochybovačně na Largona koukal a mával přitom kopyty po stranách svého těla. Cestou přes louku jednou zakopl o kámen a převalil se na jeden z boků, jeho kopyta jej však rychle obrátila zpět na nohy. Largon pokračoval ve hraní, dokud nebyl stolník na dosah ruky. Bylo vidět, že jej již někdo využil stejným způsobem, jakým to nyní zamýšlel on. V srsti byla asi tři viditelná vypelichaná místa, kde dříve byly chlupy, než si je nějaký cestovatel vypůjčil. Stolník nyní vesele poskakoval do rytmu hudby a skoro jakoby se na Largona usmíval, až se mu jej zželelo. Opustil bubínek, na který hrál pravou rukou a pohladil zvíře. To na chvilku přestalo tancovat, ale poté opět zavřelo oči a pohupovalo se ze strany na stranu. Largon párkrát projel rukou srst, ale všechny chlupy pevně držely a nešlo je vytáhnout lehce, nenásilnou formou. Nějakou dobu tedy ještě hrál a rozhodoval se, co udělá, ale když si připomněl, jak důležitá je jeho cesta, rozhodl se, že musí být vykonáno vše potřebné, i kdyby to mělo znamenat ublížit nevinnému tvorovi. Zatnul tedy pěst ponořenou v srsti a prudce škubnul. Stolník vydal tlumený zvuk, jako slabé zatroubení slona a poté se rozběh za Largonem, který už běžel směrem do lesa. Jistě by jej rychle dohonil, nebýt lesního terénu. Zkušený cestovatel Largon skákal z kořene na kořen, kdežto tvor musel pracně prolézat houštím po svých malých nožičkách. Netrvalo dlouho a Largon mu utekl. Nebo si to alespoň myslel. Zpomalil tempo a mířil obloukem z lesa ven. Zvěsti o nebezpečném lese se však naplnily a změť kořenů záludným způsobem spoutala jeho nohy. Cestovatel upadl na zem a snažil se vyprostit, avšak nedařilo se mu to. Za krátkou chvíli uviděl blížícího se stolníka, kterému očividně neutekl. Zmítal se na zemi a kroutil nohama na všechny strany, ale kořeny držely pevně. Stolník jakoby zpomalil tempo, vědom si toho, že jeho oběť je znehybněna. Cestou se ještě jednou převrátil na bok, ale pak už stanul u Largona. Chvíli se na něj smutně díval a pak se začal otáčet. Largon se zaradoval, že mu tvor odpouští a odchází, ale v tu chvíli ucítil prudké kopnutí jedním z bočních kopyt. Zasažená kyčel jej začala pálit, ale oproti dalším kopům do žeber na tom nebyla zase tak zle. Následovalo několik dalších útoků, z nichž poslední, mířený na hlavu, uvedl Largona do bezvědomí.
Paprsek slunečního svitu vnikl Largonovi do pomalu se otevírajících očí. Bolelo ho celé tělo a nemohl dýchat příliš zhluboka, zřejmě kvůli zlomenému žebru. Jeho nohy však už nebyly spoutány v kořenech a v zatnuté pěsti stále držel chomáč chlupů. Pomalu a s bolestí tedy vstal, sebral ze země klacek, kterým by se mohl podpírat a vydal se na cestu k portálu. Jeho umístění znal, chlupy měl a tak se při jeho příchodu začal v daném prostoru vytvářet modře zářící ovál. Než do něj Largon vstoupil, ohlédl se, jak to měl již ve zvyku a zavzpomínal na všechno, co v této sféře prožil. Nebylo toho mnoho, převážně jen bolest z ran kopyt, ale zavzpomínal také na hudbu, kterou hrál, a to bylo vzpomínka příjemná. Poté se otočil směrem k portálu a vstoupil do něj s očekáváním, že to nejhorší teprve přijde.
Náhle se ocitl na břehu jezera. Portál za jeho zády se zavřel a Largon jen čekal, kdy uvidí schodiště a na něj se valící dav. K jeho překvapení se však žádné noční můry nekonaly. Naopak, uslyšel za zády příjemný ženský hlas: "Zdravím tě, cizinče. Jistě jsi zraněn, že ano?"
Otočil se tedy a uviděl, jak před ním stojí nádherná dívka se džbánem vody a bochníkem chleba. "Ano, velmi zraněn," neváhal odpovědět.
"Pojď se mnou, dám ti najíst a ošetřím tvá zranění," řekla přívětivě a vydala se směrem k rozlehlému elfskému zámku, kterého si Largon všiml až nyní.
"Kde to jsem?" zeptal se zmateně. "Neměly se zde vyplnit mé nejhorší noční můry?"
"V tomto směru se obávám, že pro tebe mám špatné zprávy," odvětila dívka. "Již nejeden poutník sem dorazil s hrůzným očekáváním toho nejhoršího a já mu musela říct to, co teď povím tobě. Portál, který jsi chtěl otevřít, vyžadoval jako klíč deset chlupů stolníka hudebního, ty jsi však pravděpodobně, stejně jako všichni ostatní, měl o chlup více. Jedenáct a více chlupů je klíčem k portálu do naší sféry, který se nachází hned vedle portálu, který jsi původně zamýšlel použít. Je mi líto."
Largon se na chvíli zarazil a prohlížel si chomáč chlupů. "Nu což," řekl si nakonec, schoval chlupy do kapsy a následoval elfku do paláce, kde strávil několik velmi příjemných měsíců plných ozdravných kůr a rekonvalescence.
A co nám z toho plyne za ponaučení? Jednoduše, pokud se chceme mít dobře, usilujme vždy o to, abychom měli všeho o chlup víc.
Přidat komentář

Co kdyby…?

29. prosince 2009 v 22:03 | StrejdaBobo |  Myšlenky
Přemýšleli jste někdy nad tím, kde bychom mohli být, kdybychom nepromarnili ani minutu času svého života? Co kdybych se učil místo hraní si na počítači a koukání na filmy? A co kdybych v tomto článku psal jen samé tázací věty? Nebylo by to divné? A nepřišla by pak na řadu otázka, zda i to není promarněný čas? Vymýšlet tázací věty, k čemu to komu poslouží? Můžeme se také zeptat, zda zde nalezneme odpovědi na všechny tyto otázky, ale chceme opravdu odpovědi znát? Napadlo vás někdy, proč se říká věta tázací a ne věta ptací? Zkuste si zavzpomínat, kdy jste se naposledy někoho na něco tázali? Nemyslíte si, tak jako já, že dnes už se lidí netážou, ale ptají? Nebyla by tedy věta ptací mnohem jednoznačnější a výstižnější, než věta tázací? Ale co kdyby si ji někdo spletl s větou ptačí? A jak vlastně taková ptačí věta zní? Je to vůbec vhodná otázka? Neměli bychom se spíše ptát na to, jak věta ptačí nezní? Ale proč? Co z toho budeme mít, když budeme vědět, jak zní nebo nezní věta ptačí? Mohli bychom snad poté rozumět ptačí řeči? A chtěli bychom? Na co bychom se chtěli zeptat ptáka, kdybychom mohli? Jak se má? Co dnes dělal? Kdo by o to stál, vybavovat se s ptákem a poslouchat o žížalách, které ulovil a kilometrech, které nalétal? Možná právě vy? Možná i já? A co kdyby se nás bál? Mohl by sedět v klidu na větvi s pocitem bezpečí nebo bychom pro něj byli hrozbou? Nebyli by ptáci ve stresu, kdyby věděli, že jim můžeme rozumět? Co kdyby pak hromadně páchali sebevraždy nebo navštěvovali psychiatry? Jsme na toto připraveni? Co by to udělalo s potravním řetězcem a světovou ekonomikou? A měli by ptáci stejná práva jako lidé, jen proto, že bychom s nimi mohli mluvit jako s lidmi? A zde vyvstává mnoho dalších otázek, nemyslíte? Jedná se snad o rasismus, když nepovažujeme ptáky za sobě rovné jen kvůli jejich řeči? Co je tedy vlastně rasismus? Je vůbec dobré se tím zabývat? Je to potřebné? Nejedná se zde právě o výše zmíněné mrhání našeho času? K čemu nám je, zabývat se ptačí řečí nebo ptací větou? Nemáme snad nic důležitějšího a ušlechtilejšího na práci? A pokud ne, co bychom dělali, kdybychom měli? Ale co víc, co kdybychom si přestali v životě klást tolik otázek, na které nejsou odpovědi nebo které jsou úplně zbytečné? A co kdybychom nepřemýšleli ani nad tím?
Počet komentářů: 5

Rodné město

17. prosince 2009 v 19:39 | StrejdaBobo |  Ostatní
Opět něco velmi podobného, jako předchozí příspěvek. Pochází ze stejné složky a je zde ze stejného důvodu, jedná se o stejný útvar (líčení) a je na podobné téma. A aby vás moc nezmohl, je o polovinu kratší.

Rodné město

Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na neznámém místě. Sám nevím, jak jsem se tam dostal, či který závan větru mě mohl odnést do takové krajiny, ale stál jsem tam, aniž bych byl schopen slova. Podezříval jsem vlastní oči, zda se mě nesnaží oklamat, protože to, co jsem viděl, zůstalo již navždy vryto v mé paměti.
Stál jsem na cestě v půli kopce. Zalesněné okolí skýtalo příjemný chládek a chránilo před přímými slunečními paprsky. Jen malinko jsem se pootočil, abych zhodnotil okolí, a tu jsem zahlédl průrvu mezi korunami stromů. V mohutnosti bohatého lesního porostu nebyla nijak zvlášť veliká, ale mě, malému tvoru uprostřed obrů, nabízela více než postačující výhled. Popošel jsem ještě kousek, vzdálil se mírně od cesty, abych lépe viděl, co se mi příroda snaží ukázat. Vítr se mocně opřel do korun a zohýbal větve velikánů, jako stébla trávy. V tom okamžiku, v té krátké chvilce, zahlédl jsem z výše své rodné město. Zrovna se vyhřívalo ve sluneční lázni a tvářilo se spokojeně, tak, jako jsem se tvářil já v den, ve kterém mě porodilo. Střechy domů se leskly štěstím a věže kostelů radostně zvedaly ruce k nebi, jakoby toužily po něčem víc, než co mohou nalézt na zemi. Děti města ve svých kočárech, projížděly mu ve vlasech, a dodávaly život. Vše se hýbalo, a to jen díky nim. Působily jako červené krvinky a rozvážely život všem budovám a stavením. Mé město mě spatřilo, jak na něj v úžasu hledím a chystalo se něco říct, ale sotva se nadechlo, obrové přemohli vítr a zakryli trhlinu v jejich jinak dokonalé hradbě. Jen jedna věž zůstala mým očím odhalena a zdálo se, že jednoho dne opravdu na nebe dosáhne.
Ještě chvíli jsem zůstal jen tak stát. Možná jsem doufal v sílu větru, který by mohl znovu otevřít pozoruhodné okno s výhledem na živé město, ale nestalo se tak. Odešel jsem zpět na cestu a pokračoval dál ve směru větru, jenž mě vedl a opíral se lehce do mých zad.
Počet komentářů: 12

Stále dál

10. prosince 2009 v 18:02 | StrejdaBobo |  Ostatní
V časech, jako jsou tyto, když člověk nemá čas nebo náladu na psaní, může se hodit hrábnout do složky \dokumenty\škola\čeština\, kde lze nalézt několik starých, leč zde neuveřejněných prací. Jednu takovou vám nyní nabízím. Jedná se o líčení na téma "Stojím na pomezí, před sebou mám lesy, které miluji, za sebou město, které potřebuji, ohyzdné město... Stojím na pomezí, poněvadž tenhle kompromis je můj osud."

Stále dál

Jdu stále dál. Nepočítám už minuty chůze ani se nesnažím odhadnout, kolik metrů mi zbývá do cíle. Sám nevím, kde cíl bude. Stále je zahalen oblakem neznáma, hustou tmou v denním světle. Mé oči jsou otevřené, ale nic nevidím, poslouchám, ale neslyším. Jsem příliš zatížen váhou svých myšlenek. Snad prohlédnu, až dosáhnu cíle své cesty, ležícího v neznámu. Jdu stále dál a stačí jeden nádech, abych věděl, že jsem zde.
Zastavím se a znovu nasaji omamnou vůni. Nerozeznávám borovici či modřín, ale vím, že takto voní les. Konečně stavím přehrady do řek svých myšlenek a začínám vidět. Pozoruji špičky bot lemované smaragdovými stébly trávy a pomalu zvedám hlavu výš a výš. Zrakem přeletím zbytek louky, posetý milionem stejných stébel trávy, z nichž přeci každé je trochu jiné a zastavuji na hustém křoví. Gigant na louce, nepatrný bod v nekonečném lese. Jakoby se samo snažilo schovat za sebou všechny stromy v domnění, že jen ono, jakožto poslední hlídka na hranici, má tu moc, uchránit les před zraky ostatních. Avšak mohutný strom tyčící se za ním, jasně říká, že nepotřebuje ochranu bezvýznamného křoví, stejně jako ledovec nepotřebuje kru, jež by se před ním krčila. Majestátně shlíží na drobná stvoření, prohánějící se mezi jeho kořeny a nabízí jim ochranu před vším nebezpečím. Pouhý jeden strom a přesto tolik znamená. Co teprve celý les, nádherný les.
Z krásného snu mě jako studená voda probouzí zápach kouře. To vítr už déle nemohl snášet mé zasnění a vylil na mne zápach z komína, zápach města. Otáčím se a shlížím z kopce na stovky budov v údolí. Velké, malé, průmyslové, obytné,… Každá z nich je poznamenána. Zářící výlohy a kýčovité nápisy na zdech lákají oko, aby se přišlo podívat blíže, ruce, aby se dotykem ujistily, že je to skutečné, že opravdu potřebují, co se jim nabízí. Ale za jakou cenu. Les budov je sídlem všech řek, tekoucích v proudech do naší mysli, které nám říkají, abychom nehleděli na estetiku, ale na praktičnost. I ohavné věci mohou být dobré. Dokonce se staly naším domovem. To jen při pohledu na opravdový les, při vnímání jeho vůně, nám dojde, jak odporné je město, jehož jsme součástí. A nejhorší je, že i když si to skutečně uvědomíme, není nic, co bychom s tím mohli udělat. Potřebujeme město a ono potřebuje nás, abychom jej spravovali a rozvíjeli do podoby lidštější, přijatelnější. Opravdové problémy nastávají, když je pro dobro města potřeba vykácet kus z poslední krásy, která nám ještě zůstává.
Možná by bylo lepší na živé lesy zapomenout, nevšímat si jich, tak jako si ony nevšímají nás. Ale nejde to. Nelze zapomenout na něco, co každý den ničíme a co nám přeci stále dává tak mnoho. Být já lesem, dávno by se lidé udusili za svou opovážlivost a nerespektování přírody. Ještě že jím nejsem. Co by pouhý člověk, však také nemohu sloužit dvěma pánům, lesu i městu. K jednomu přirostu více, na druhého zanevřu. Zanevřít ale neznamená poškozovat. Musím zkrátka zvolit cestu, vedoucí přes mou mysl i srdce. Zlatou střední cestu, na které ve svém životě prošlapu všechny páry bot.
Jednoho dne se snad rozhodnu, že zbořím přehrady a nechám proudy myšlenek, aby znovu zaplavily mé vědomí. Jedině pak budu moci jít dál, tam, kam mě povede srdce a ne mysl. Levou nohou směrem k lesům, pravou k městu. Jednou z nich pak vykročím. Nevím kam. Jediné co vím je, že půjdu dál. Stále dál.


Počet komentářů: 3

Čas na změnu – část čtyřicátá

25. listopadu 2009 v 18:49 | StrejdaBobo |  Čas na změnu
Annah se chvíli rozhodovala, ale nakonec dala na rady svých poddaných, o jejichž loajalitě nebyla zatím plně přesvědčena, a poslala zprávu ke straně meče. Obsah byl jednoduchý: "Ovládám část vašeho území, ale máme mocného společného nepřítele, proti kterému musíme bojovat jako jeden. Připojte se ke mně a zničme štít jednou pro vždy. Jestliže nepřijmete mou nabídku, budete jistě brzy sami zničeni. Vyšlete ke mně své zástupce, se kterými budu moci prodiskutovat plány obrany a útoku naší společné strany, strany meče, ledu a ohně." Jakmile byl posel se zprávou vyslán, objevil se před Annah strážný s mužem v černé kápi. "Přišel prý zdaleka a má pro vás nabídku," řekl strážný, ale bylo poznat, že nemá potřebný respekt a úctu, jakou by měl ke své hraběnce mít.
"Mluv," řekla Annah a posadila se na trůn.
Muž v plášti měl sklopenou hlavu a dlouhou kapuci, přes kterou mu nebylo vidět do obličeje. Svým zevnějškem vypadal úplně jako spalovač, které Annah viděl v Lorencii. "Promluvil bych s vámi raději o samotě," řekl potichu a klidně.
Annah přikývla, strážný odešel a muž pokračoval: "Jsem z řádu Spalovačů ze sféry, jejíž hlavní město, Lorencie, je sužováno mnohými nepokoji. Mám pro vás jistou nabídku. Víme, že zde probíhá válka, ale pravda je taková, že až doposud to bylo více bratrské škádlení, než opravdová válka, a proto jsme se o tuto sféru nezajímali. To se však změnilo s vaším příchodem. První větší ztráty se ukázaly být pro krále zničující a oba mladí králové poznali, o co opravdu ve válce jde. Přišel jsem k vám, jelikož předpokládám, že zabijete nejvíce nepřátel, jejichž těla vám budou k ničemu. My spalovači jsme ochotni poslat sem své lidi. Budou brát mrtvá těla a odvážet je do naší sféry, čímž zabráníme morové epidemii, která by se zde mohla snadno rozšířit. Navíc vám budeme za každé tělo platit. Pro vás to jsou jen samé výhody."
Annah mu skoro až skočila do řeči: "Dobře, to má čas, prvně mi řekni o tvé sféře. Jaké nepokoje jsou v Lorencii?"
"Události posledních týdnů nám nebyly nakloněny. Do bran Lorencie vstoupil Saceros, jeden z ohnivých mágů pověstné Scipharské devítky. Saceros se usídlil v domě jednoho bohatého měšťana, do jehož přízně se vetřel. Shodou náhod, možná však také zlým úmyslem, byl onen měšťan Ignác Tervinský, městský notář, který vyřizoval smlouvy našich klientů. Slyšela jste o smlouvách?"
"Ano, člověk může prodat své tělo, které si spalovači po jeho smrti vezmou. S tím jsem obeznámena."
"Dobrá, takže Saceros začal kooperovat s notářem. Namluvil mu, že jeho služby si vyžadují přílišnou odbornost, kterou nikdo jiný ve městě nemá, tudíž by za ně mohl požadovat mnohem více, než je tomu nyní. Pan Tervinský mu uvěřil a začal vyžadovat větší množství peněz za uznání smlouvy, takže lidem se již téměř nevyplácelo smlouvy uzavírat. Vzhledem k nedávným velmi nepříjemným událostem, které se staly našemu řádu, již nemáme tak neomezené finanční prostředky, jako jsme měli kdysi, ale naše zásoby jsou přesto dostatečné pro účely návrhu, který vám zde předkládám. Každopádně, Saceros po čase přišel za námi a nabídl, že notáře zpracuje a přiměje k tomu, aby opět vrátil ceny na původní sazbu, pokud ovšem bude mít možnost spolupracovat s námi. Požadoval, aby měl přístup k našemu výzkumu v určité oblasti." Po těch slovech se spalovač trochu zasekl, jakoby přemýšlel, do jakých detailů by měl ve svém vyprávění zajít.
"Tím výzkumem myslíte zkoumání možnosti, jak oživit mrtvé tělo s pomocí alchymie?" otázala se klidně Annah, vzpomenouc si na věci, které jí Saceros říkal těsně před tím, než se rozhodla odejít s Largonem do této sféry. "Také vím, že váš vůdce, Rostfort, byl zabit. Předpokládám, že to je ta nepříjemná událost, o které jsi mluvil, že ano?"
"Ne, nikoliv. Náš vůdce je pohřešován, ale jsem si jist, že nezemřel," zněla poněkud ustrašená odpověď.
"Takže víš o tom, že byl nesmrtelný? Tedy, že neměl smrtelnost?"
Spalovač se snažil zachovat klid, ale bylo znát, že na toto není připraven. Absolutně nečekal, že by někdo mohl vědět tolik o jejich výzkumu a vnitřních záležitostech. "Jak to víte?"
"Dobře znám Sacerose. Narodila jsem se ve sféře, jejíž hlavní město je Lorencie. Dokonce jsem tam nedávno byla a držela v rukou jednu z vašich smluv. Chvíli před tím, než jsem odešla do této sféry, dal mi Saceros jisté informace, týkající se jeho budoucích plánů. Řekl mi také o Rostfortovi, vašem vůdci. I toho jsem na svých cestách potkala, a proto mi věř, když ti říkám, že je mrtvý."
"Ne, dost těch řečí!" rozkřikl se spalovač. Blesku rychle shodil svůj dlouhý plášť a od pasu vytasil dvě dýky, které vrazil Annah do boků dříve, než stačila jakkoliv zareagovat. "Nikdo nemůže o našem řádu vědět tolik, aniž by byl jeho vyšším členem. Musíš zemřít."
Annah se na něj s klidem dívala a poté ho odhodila o několik metrů nazpět ledovým kvádrem, který jej udeřil do hrudi. Počkala, až se z pádu rozkouká a poté si vytáhla dýky z boků. "Myslím, že jsem váš nový vůdce," dodala.
Spalovač nechápavě sledoval a přemýšlel, co se právě stalo. "Ty jsi Rostfort? Přišel jsi na to, jak získat nové tělo? Co tohle má znamenat?" ptal se nechápavě.
"Nejsem Rostfort, jak bych mohla? Našla jsem jej kdysi na Hoře vytržení a tam jsem mu dala svou smrtelnost. Poté ho Saceros zabil. Já jsem nyní nesmrtelná, tedy váš vůdce."
"Pak to znamená, že Saceros musí zemřít. Celou dobu se nás snaží zničit, ale nejsme vrazi, abychom útočili podle své libosti. Nyní máme konečně důvod." Ještě než to dořekl, zvedl se spalovač ze země a došel si sebrat svůj plášť. Poté vzhlédl k Annah v očekávání, zda dostane zpět své dýky. Ta mu je hodila na zem k nohám a dodala: "Očekávejte můj brzký příchod do Lorencie, přijdu si prohlédnout, co jsem dnes získala do vlastnictví."
"Že nemáte smrtelnost, ještě neznamená, že budete naším vůdcem. Máme několik starších, kteří se angažují do vedení. Předpokládám však, že když přijdete, nikdo s tím nic nenadělá. Náš obchod uzavřeme později, teď mám na starosti důležitější věci."
"Myslíš odstranění Sacerose? Ohledně toho… Zakazuji to. Nikdo se Sacerose ani nedotkne. Rozhodně ne, dokud tam sama nebudu."
"Nechtěl bych, aby to vyznělo, jakože vás nerespektuji, ale o tom nemáte právo rozhodnout."
"Že ne?" pousmála se Annah a kolem rukou se jí začaly tvořit ostré krystaly. "Mám takový pocit, že tě vůbec nenechám odejít, abys mohl uskutečnit své plány se Sacerosem. Najednou to zní, jako bych to měla ve svých rukou, ne?"
Spalovač vrhl několik zlostných pohledů a poté přikývl. "Dobrá, počkám, ale přijďte brzy," dořekl a dal se na odchod.
"Ne tak rychle!" křikla Annah. "Je tu ještě jedna věc."
"Jaká? Rychle prosím."
"Potřebuje znát pozici portálu do Lorencie a klíč k němu."
Spalovač, zřejmě překvapený její neznalostí, vytáhl kus papíru z kapsy a něco na něj napsal. "Tady," podával jej Annah. "Není těžké ho najít. Z této sféry vede hned několik portálů do okolí Lorencie, tento je nejsnazší použít. Ústí jen kousek za hradbami a klíčem je obyčejná voda. Stačí ji trochu nalít na kámen, jehož umístění je zde popsáno."
"Dobře, uvidíme, kdy budu mít chvilku, abych se tam vydala."
Spalovač už nic neodpověděl a odešel. Byl již večer a venku se stmívalo. Annah seděla na svém provizorním trůnu, kolem kterého hořely svíčky, a přemýšlela. Měla mnoho věcí, které si musela promyslet, například co udělá, pokud strana meče nepřijme její návrh na spojenectví nebo pokud náhle zaútočí nepřítel. Také si mohla lámat hlavu s tím, co má ve skutečnosti Saceros za lubem a zda chce opravdu sesadit krále a všechny jeho výběrčí, jak o tom kdysi mluvil. Její mysl se však momentálně nezabývala ničím z toho. Seděla tam a uvažovala, co má tohle všechno znamenat. Tady tohle, co je teď kolem ní. Trůn, svíce, dvůr plný stanů a vojáků a hlavně to její přihlouplé ledové brnění. Co to má u všech všudy znamenat? Proč tu ze sebe dělá šaška? Nikdo o to přece nestojí. Kdo se jí prosil, aby šla a pozabíjela každého, kdo se jí postaví na odpor? Co je jí platné, že zabila mága, když u toho měla zemřít? A co je jí platné, že nezemřela, když měla v zádech několik šípů a hořela? Může si namlouvat, že necítila tu bolest tak, jak by měla, ale sama v sobě moc dobře věděla, že se jí vybaví pokaždé, když si na to vzpomene. K čemu je jí necítit bolest, když kvůli tomu nemůže cítit ani radost? Ale možná může. Co kdyby přeci jen mohla? I kdyby, tak k tomu nemá důvod. Jaký je důvod žít, když není k nalezení žádný důvod pro radost? Co dál? Co bude, až ovládne tuto sféru, až vyžene výběrčí z Lorencie a zotročí i její obyvatele? Co pak? Bude snad šťastnější? Možná bohatší a mocnější, to ano, ale to není dost. To není nic. Nic, oproti štěstí a radosti. Něco v Annah se pohnulo a v koutku oka se objevila slza. Než stačila stéct dolů po tváři, zamrzla a zůstala stát jako ledová socha. Annah si uvědomila, že její kůže dosahuje bodu mrazu. Byla celá bledá, a když se naklonila blíže svícím, stoupala z ní pára. Rychle vstala z trůnu, shodila ze sebe všechny ty přihlouplé kusy ledu a místo nich si oblékla obyčejné oblečení. Přehodila přes sebe plášť a lehla si do jedné z nemocničních postelí, na kterou hodila další peřinu z postele vedlejší. Ne, že by jí byla zima nebo že by jí chlad nějak ubližoval, ale chtěla být zase normální, mít svých 36°C a nevypadat, jako kdyby v sobě neměla žádnou krev. Co bude dělat dál? Když všichni uvidí, že není šílená nesmrtelná hraběnka z ledu, ale pouze obyčejná Annah, přestanou jí brát vážně a bude se vším konec. Všechno, co zde až doposud udělala, všechny ty, které zabila, to vše by bylo zbytečné. Nebylo by přeci jen lepší, obalit se ledem a dál vládnout, jako zlá hraběnka? Mohla by vystupovat tak, aby si udržela respekt, ale ve skutečnosti by mohla udělat mnoho dobrého pro zdejší lid. Mohla by i ukončit válku a zajistit mír. Co teď? Co bude lepší pro ni a co pro všechny ostatní?
Počet komentářů: 5

Doplnění k retrospektivismu

3. listopadu 2009 v 21:13 | StrejdaBobo |  Myšlenky
Jelikož jsem již poměrně dlouho nenapsal nic odborně zaměřeného, rozhodl jsem se rozšířit svou teorii retrospektivismu, o které jsem mimo jiné psal i slohovou práci v mluvnici. (Až se dozvím známku a reakci na slovo "retroš", dám vám vědět.)
K dalšímu přemýšlení o této teorii a životnímu pohledu mě vedla zdánlivá maličkost. Předkrm. Jak jsem zjistil, již naši předkové, kteří nějakým způsobem vymysleli slovo krmě, jehož význam ani vznik nemám v plánu rozebírat, užívali retrospektivismu. Ve své podstatě to ale byli významní futurospektivisté, jelikož retrospektivismus přišel až o mnoho generací později, ale oni jej již v té době užívali. A proč si to myslím? Odpověď spočívá právě v onom slově předkrm, což je slovo dnes poměrně běžně používané, na rozdíl od jeho základu, krmě. Vezměme si třeba takový oběd. Ten se může skládat z předkrmu, pokrmu a dezertu. Že nám dezert do této řady nesedí, je jiná věc, nyní bych se ale chtěl zaměřit na první dvě slova. Logicky je jasně viditelná předložka před a po. Předkrm je před jídlem, to je v pořádku, ale pokrm je jídlo samotné, přesto však má předložku po, která značí nějakou událost, jež se odehrála před tím. Jestliže je tedy předkrm něco před něčím a pokrm něco po něčem, proč nic nenacházíme mezi tím? Jistě by bylo přirozenější, kdyby celá původní řada zněla: předkrm, krm, pokrm. Jak si tedy vysvětlit zmizení slova krm z našich hodovních slovníků? Jedině retrospektivismem. Naši předkové byli futuroretroši, proto si připouštěli, že byl předkrm před něčím a bude pokrm po něčem, ale to něco samotného, tedy krm, si již nepřipouštěli.
Dále bych chtěl upřesnit rozdíl mezi retrospektivisty a futurospektivisty. Zatímco retroš nahlíží na události a situace spekulativně, futuroš má pohled empirický. Spekulativní retroš může dojít k určitému závěru na základě toho, že bez předchozích zkušeností spekuluje o výsledku a nakonec uvidí v minulosti, jak to vlastně dopadlo, kdežto empirický futuroš zakládá svůj pohled do budoucna na tom, co zažil v minulosti. Když se pak takoví dva lidé setkají, jejich názory mohou být v podstatě shodné, přesto však každému vyplyne jiný závěr. Uveďme si příklad. Máme retroše, futuroše a pět možností, z nichž si musejí jednu zvolit. Retroš přemýšlí o následcích, které s sebou každá z možností ponese, ale jeho pohled může být poměrně snadno zastřen určitým druhem idealizace nebo ovlivněn jinými názory či náhledy. Většinou proto nakonec rozhodne, že všechny nebo alespoň většina možností, je přípustných. V našem případě tedy retroš připustí možnosti 1,2,4 a 5, protože trojka je nějaký úplný nesmysl. Futuroš se na rozdíl od něj podívá zpět na své předchozí zkušenosti v oblasti týkající se těchto možností a na jejich základě se rozhodne pro zvolení nejvhodnější možnosti, dejme tomu 2. Následně může přijít diskuse, ve které je daný problém řešen a přestože zadání bylo stejné a také průnik výsledných možností je stejný, přičemž v tomto případě je průnikem, tedy odpovědí vyhovující oběma, možnost číslo 2, může být navozen pocit nesouladu odpovědí, a to právě kvůli tomu, že retroš připouští další 3 možnosti. To je ovšem pouze na základě jeho spekulací, které nemůže podložit zkušeností. Je tedy zřejmé, že připustí možnost číslo 2, jelikož po konzultaci problému s futurošem má další aspekt, přispívají k tomu, aby zvolil možnost 2, což u ostatních možností nemá, a tudíž se i pro něj stává možnost 2 nejpodloženější. Zde můžeme vidět vývoj, jak se z retroše stává futuroš. Retroš zvolí jednu z možností, zjistí, že mu nevyhovuje a při příštím rozhodování se již bude dívat na problém empiricky, závisle na předchozí zkušenosti. Takový člověk může mít nevýhodu v rozsáhlé volbě přípustných možností, což mu na jednu stranu dodává mnohem více svobody, ale na stranu druhou to může značit jeho nerozhodnost, případně až lhostejnost, což však může být pouhé zdání. Vystavuje se také většímu riziku toho, že ne všechny z jím zvolených možností budou vhodné. Futuroš má pohled podložený zkušeností, který mu pomáhá a dodává jistoty, ale může se zdát příliš jednostranný. Nevýhodou je také fakt, že negativní zkušenost může vyloučit jednu z možností, přestože to byla zkušenost ukázkově záporného charakteru, avšak bez této možnosti již pro něj nebude možné získat zkušenost jinou. Jak tedy vidíme, každý z pohledů má své klady a zápory, proto, jak jsem již uvedl, je nejlepší jejich průnik, který se může zdát neshodou, přestože ve skutečnosti je shodou. Na základě tohoto příkladu je také zřejmé, že každý retroš se postupně, s přibývajícími zkušenostmi, stává futurošem. Bylo by ovšem nevhodné, považovat toto za samozřejmost, jelikož opravdu tvrdý retroš si může nabyté zkušenosti nepřipustit a zůstávat stále retrošem.
Tolik tedy k dnešnímu doplnění mé teorie retrospektivismu. Nedělám si zbytečné iluze o tom, že vám tento text nějakým výrazným způsobem přispěje ke zlepšení vašeho dosavadního života, avšak minimálně se můžete zamyslet, zda je vám bližší pohled retroše, či futuroše.
Počet komentářů: 6

Čas na změnu – část třicátá devátá

19. října 2009 v 22:36 | StrejdaBobo |  Čas na změnu
Annah ještě chvíli průvod vojáků pozorovala a poté se stáhla zpět do lesa. Chtěla jít na stranu štítu, hledat Gialba, ale ani nevěděla, kde začít. Byla jen v jeskyni, poté u potůčku ve shořelém lese a nakonec zde, v okolí nemocnice, kam jí někdo odnesl. Kde vůbec je strana štítu mohla jen odhadovat podle směru, ze kterého přicházela armáda. Zašla pro jistotu ještě o něco hlouběji do lesa a vydala se na cestu. Na svého otce, Largona, kterého neviděla od doby, co vstoupila do jeskyně, nezapomněla, jen jí to tolik netrápilo, protože nějakým způsobem cítila, že se s ním znovu setká, až nadejde ten pravý čas. Stejně tak hledání matky odložila až na další pozici ve svém žebříčku hodnot. Stejně by jí již nedohnala, jelikož ztratila kdoví kolik času vším tím, co se jí za poslední dobu přihodilo. Uvědomila si, že vlastně ani neví, kolik hodin nebo dní ležela na dně jámy v jeskyni, než se její tělo zregenerovalo a ona znovu nabyla vědomí. Šla stále dál, doufajíc, že správným směrem, který jí přivede až k černému řezníkovi a přitom přemýšlela o Larodieně. Jak se asi její matka má? Jak zvládá všechno to cestování, když dříve jen seděla doma a sbírala houby po lese? A proč jí vlastně opustila? Opravdu jen kvůli hloupému snu, stát se dobrým bardem a uvidět živého slyšícího?

"Cože!? To je všechno cos mi plánoval sdělit!?" křičela Larodiena na celé kolo a zahodila kus papíru, ze kterého právě přečetla jednořádkovou informaci.
"Přece jsi to nedělala jen kvůli tomu? Vážně jsem potřeboval pomoct a ty jsi mi pomohla. Budu ti nadosmrti zavázán, tahle informace byl jen malý důkaz mé vděčnosti," obhajoval se trochu vystrašeně pohublý muž v lehce zašpiněných šatech.
"Nic takovýho, jasně jsem ti řekla, co za to budu chtít a tenhle bezcenej cár s naškrábanýma jménama není k ničemu," pronesla již trošku klidněji, avšak stále kolem sebe mávala dýkou, kterou držela v pravé ruce. "Řekni mi, co sem chtěla vědět nebo ti uříznu ucho!"
"Ale no tak, prrr!" vydal ze sebe vystrašený pobuda a udělal dva kroky dozadu. "N-není přece nutné uchylovat se k fyzickému násilí. Řeknu ti, co vím. Je toho víc, než jen ta jména. Ale… budu za to ještě něco chtít," řekl nejistě a doufal, že se Larodiena příliš nerozzuří.
"A dost. Dej sem ucho," řekla rychle a blížila se dýkou k jeho hlavě. Muž udělal několik hbitých úskoků, vyběhl z uličky a v několika okamžicích se ztratil v davu lidí na náměstí. Larodiena vyběhla za ním, ale musela schovat dýku a mezitím se jí ztratil z dohledu. Naštvaně si odplivla, vrátila se zpět, sebrala ze země papírek a znovu si pročetla několik jmen. Ve skutečnosti byla s touto informací poměrně spokojena, jen chtěla zkusit, jestli by z něj nemohla vyždímat ještě něco navíc. Schovala lístek do kapsy a vyšla na náměstí. Včera strávila celý den stopováním a okrádáním jednoho šlechtice, který u sebe nosil prsten patřící kdysi tomuto žebrákovi. Jako odměna jí byla slíbena důležitá informace vedoucí k nalezení lidí, kteří by mohli vědět více. Taková nabídka od nějakého pobudy není vůbec přesvědčivá, ale Larodiena už byla v koncích a musela využít každou možnost, která se naskytla. Když opouštěla Anegodu, vůbec jí nenapadlo, že najít slyšícího bude tak obtížné. Nyní však byla již tak daleko, že nemohla couvnout. Po tom všem, co se dozvěděla, už jí ani nepřišlo divné, že na onom papírku byla jména jako Rostfort, Annah a další. Postupně na svých cestách poznávala, jak je vše se vším propojené a jak musí usilovně spojovat všechny souvislosti, aby se dopracovala k tíženému cíli. Po krátkých úvahách a pročítání všech poznamenaných informací dospěla Larodiena k závěru, že nyní již musí najít Annah, aby od ní dostala odpovědi na další otázky, vedoucí k dost možná poslednímu žijícímu slyšícímu. Vůbec se na rozhovor s ní netěšila, protože tušila milion otázek, které jí Annah položí, až ji spatří. Nemohla však jinak a tak se vydala zpět k místu, odkud přišla do této sféry, počítajíc s tím, že svou dceru nalezne v hlavním městě její rodné sféry, kde by podle jejích posledních informací měla stále být společně se Sacerosem.

Zamyšlená Annah pokračovala v cestě lesem, když tu náhle z nepozornosti zakopla o kořen stromu a upadla. Chvíli tak zůstala ležet a přemýšlela. Stejně už jí to neustálé chození nebavilo. Měla by si opatřit koně, to by se pak cestovalo jedna radost. Ale proč vlastně cestuje? Proč vynakládá úsilí na to, aby se k někomu dostala, když ten někdo může přijít k ní? Ona je zde přece ten mocný mág, to ona je nesmrtelná, tak proč by měla něco dělat? Pomalu se zvedla ze země a oprášila si šaty. Už žádné další utíkání a jedení sušených zásob. Proč by měla pít vodu z řeky, když může mít nejlepší vína? S tím je konec, rozhodla se. Půjde pěkně zpět, však neušla ještě ani hodinu cesty. Dobije si celou nemocnici a přilehlá stavená a udělá z nich své sídlo. Však oni jí lidé budou soužit, až zjistí, co dokáže. Jediný problém je ten, že nyní se pravděpodobně onen mág, kterého ráno viděla v průvodu, již dověděl o stavu vězně a vyslal svou armádu, aby jej hledala. Sám bude také jistě připraven na to, že se Annah může ukázat, takže již nebude tak snadné jej přemoci. Chvíli litovala toho, že ráno zaváhala a rozhodla se odejít, místo spáchat čistý a snadný atentát na mága. Nyní to bude mít jistě komplikovanější. Ale co už, co se jí může stát? I z mezisféry dokázala uniknout, nic jí nemůže zastavit. Pevně rozhodnutá, vydala se na zpáteční cestu.

"Hlupáci," pronesl muž ve zdobených šatech klidným hlasem. "Nedokážete zadržet jednoho zloděje? Měli jste jen hlídat léčebnu, ale místo toho jste sami zaplili její lůžka. Větší část z vás je mrtvá, zbytek přišel o končetiny a je nepoužitelný. Tvé mezisférní vězení nedokázalo udržet prostou zlodějku. Co si myslíš, že s tebou teď bude?"
Velitel poníženě klečel před mágem a roztřeseným hlasem odpovídal: "Zasloužím si být potrestán tak, jak uvážíte za vhodné, vaše excelentnosti."
"Dobrá odpověď. Díky ní budeš možná trpět o trochu méně," dodal monotónním hlasem a mávnul na stráže. "Vyřídím si to s tebou později." Královští vojáci v červených pláštích ho odvedli a mág svolal svých pět velitelů. Každý měl na starosti padesát vojáků, celkem tedy jeho armáda čítala kolem 250 bojovníků. Když před ním velitelé poklekli, řekl: "Měla to být dvoudenní cesta. Den sem, vyzvednout vězně a den zpět. Kvůli neschopnosti milice se však naše mise o něco protáhne a je jen na vás, kdy se zase dostanete domů. Vydejte vojákům rozkaz, ať rozloží stany a budou se pravidelně střídat v prohledávání okolí. Tři oddíly zde, dva v okolí. Nerozdělujte se, choďte vždy celý oddíl pospolu. Máme co dočinění s mágem, který si rád hraje s ledem, ale pokud vás bude padesát, nemá šanci. Je to mladá žena se znamením meče na rameni, ale je nepřítel, takže na tetování nehleďte. Původní rozkaz byl přivést, nyní vydávám královým jménem rozkaz zabít. Nějaké dotazy?"
Všichni klečeli se sklopenou hlavou a nikdo si nedovolil promluvit. Poté byli propuštěni a rozešli se. Královský dvorní mág se procházel po mýtině před budovou a pozoroval, jak vojáci staví stany. Jako ovce na porážku, říkal si sám pro sebe a sžírala ho zvědavost po tom, kdo je onen neznámy nepřítel, kde se tu vzal a co všechno ve skutečnosti dokáže. Z přemýšlení jej vyrušil slabý záblesk. Pootočil se a rychle mávnul holí s rudým krystalem na konci. Pět ledových bodáků se před ním rozpustilo na vodu a jeden pronikl vyvolanou vlnou horka, avšak roztříštil se při nárazu do mágovy ruky. "Že by obranný mág?" pomyslela si Annah schovaná v koruně stromu, nedaleko v lese.
"Je čas," řekl si muž, mnouc si ruku a poté zvolal: "Nepřítel je v okolním lese. Zabít!" Všichni okamžitě přestali stavět stany, sebrali meč či kuši a poklusem běželi do všech stran. Annah neváhala a začala kolem mága na dálku tvořit ledové čepele, ale jakmile se k němu některá z nich přiblížila, rozpustila se. Králův zmocněnec kolem sebe vytvořil tepelný štít. Navíc vycítil magii, s čímž Annah nepočítala. Popocházel okolo nádvoří a dělal jakoby nic, ale přibližnou pozici nepřítele již dávno znal. Když Annah provedla další marný pokus o zmražení čehokoliv v jeho okolí, rozmáchl se holí a z krystalu na jejím konci vyšlehlo několik mocných plamenů, které doletěly až do koruny onoho stromu. Ta vzplála a Annah byla silou ohně shozena dolů, přičemž téměř celá hořela. Při dopadu si zlomila několik kostí, ale její nynější zuřivost byla silnější než bolest. Ještě než se zranění stačila zotavit, vyběhla Annah z lesa celá v plamenech, posekána několika vojáky, kteří jí stáli v cestě a s pěti šipkami v zádech. Na chvíli se otočila, jakoby v klidu, ale přesto rychle odzbrojila jednoho z nepřátel a pokračovala v cestě k mágovi. Zděšení vojáci nevěděli co si myslet. Někteří začali panikařit, když viděli, že se jejich středem pohybuje hořící postava se stále rostoucím počtem zranění a nic z toho na ni nemá tížený efekt. Dokonce i královský mág byl v údivu, když k němu Annah mířila s mečem v ruce. Nezačal ale utíkat, nýbrž vypálil další salvu plamenů, což jí povalilo na zem. Hned se však zase zvedla a přibližovala se k němu. Bylo to pro ni nesmírně náročné, ale mentálně, nikoliv fyzicky, jelikož musela neustále ochlazovat sama sebe, aby úplně neshořela. Mág na ni ale sesílal trvalý plamen, takže nešel tak snadno uhasit. Hroty šipek ve svých zádech téměř ani necítila, dokonce po chvíli samy vypadávaly na zem. Došla až k němu a pozvedla meč. Vojáci okolo už jen stáli a sledovali, co se bude dít. Něco takového ještě nikdy neviděli a rozhodně neměli chuť pouštět se do boje s takovou bytostí, ať už to bylo cokoliv. Mág pevněji uchopil hůl a začal bojovat. Byl sice trénován jako obranný a útočný mág ohně, ale nemohl se pořádně soustředit, jelikož Annah pomalu přestávala hořet a její kůže se mu před očima uzdravovala. Nic takového ještě neviděl. Navíc jí shořelo všechno oblečení, což mu k soustředěnosti také nepřispělo. Rány mečem vykrýval holí nebo zocelením kůže, ale nebyl již schopen soustředit se na tepelný štít, takže zatímco bojoval, Annah dokázala útočit zepředu mečem a zezadu ledovým hrotem, který mága probodl. Nevěřícně se podíval na krvavý osten, který mu trčel z hrudníku, upustil hůl a složil se na zem, kde se z něj po chvíli stala ledová socha. Annah byla vyčerpána k smrti a jistě by i zemřela, kdyby mohla. Teď však věděla, že jí sleduje ohromný počet udivených vojáků a že nesmí ukázat svou slabost, pokud chce, aby jí sloužili. Uvědomila si, že teď musí něco říci. Rychle kolem sebe zhmotnila ledové pláty a umístila je tak, aby na ní držely a zakrývaly jí, jako oblečení. Poté zvolala tak silně, jak jen mohla: "Kdo je proti mně?!" Nastalo hrobové ticho a trvalo tak dlouho, dokud jej nepřerušil opět její hlas: "Kdo je se mnou?" Nejistí vojáci věděli, že nemají jinou možnost a tak se následně strhl hromový pokřik. Annah tam stála s mečem v jedné a dvěma krystaly v druhé ruce, oděná do ledu a kochala se vítězstvím a pocitem moci. Od těch dob o ní začali všichni mluvit jako o hraběnce z ledu a plamene.
Tímto vítězstvím dosáhla Annah toho, co si usmyslila. Obsadila nemocnici a přilehlá stavení, což bylo skladiště, zbrojnice s kasárny a oddělená jídelna s kuchyní. Pro výstrahu nechala popravit všech pět velitelů, kteří by mohli využít svého postavení a zosnovat spiknutí a dosadila pět nových, které si vybrala podle svého uvážení. Bývalého velitele, který jí předtím uzavřel do mezisféry, několik dní vyslýchala a mučila, aby z něj vytáhla znalosti o tvorbě mezisfér a poté jej také popravila. Nemocnici se snažila předělat na své sídlo, takže žádné zraněné již nepřijímala, ale vždy, když někdo někoho přivedl, zraněného vyhodila, ať si poradí sám a zdravého přinutila, aby jí sloužil. Silnější ošetřovatelku, která jí prve pomohla, dosadila na místo své pobočnice, ale ta nemohla souhlasit s jejími metodami a tak ji vsadila do žaláře, zbudovaného v části kasáren. Kolem trůnu v jedné z místností bývalé nemocnice nechala neustále hořet mnoho svícnů, aby vynikl kontrast mezi jejím ledovým oděvem, který si zvykla nosit a ohněm, a aby bylo zachováno její nové oslovení, hraběnka z ledu a plamene. Také si nechala na pravé rameno vytetovat krystal ledu a na levé plamen ohně. Její původní tetování meče shořelo při souboji s oním mágem, jehož v ledu zamrzlé tělo bylo uschováno v kamenné rakvi ve sklepení. Všichni ostatní, kteří jí sloužili, museli dostat nové tetování, zmenšený symbol ledu obklopujícího oheň. To všechno zabralo Annah asi týden. Její první týden vlády.
Přestože se pokoušela nevyvolávat zbytečný rozruch v okolí, vše se brzy rozkřiklo a zprávy o nové hraběnce se rychle rozšířily. Strana meče byla jednoznačně nespokojená s tím, že přišla o jedno ze svých stanovišť, ale nemohla s tím nic udělat, protože byla tímto činem, zabitím jednoho ze svých dvou mágů a ztrátou více než dvou stovek vojáků, příliš oslabena. Strana štítu se radovala a nepochybně osnovala rozsáhlejší útok na meč. Co se ale stane s Annah? Jak jí poradil její diplomatický poradce, má tři možnosti. Může zůstat na volné noze, nezávislá na ostatních a doufat, že jí některá ze dvou válčících stran nesmete, nebo může vyjednávat o alianci s jednou ze stran. Strana meče by její pomoc pravděpodobně musela přijmout, aby vůbec odolala a měla ve válce šanci, zatímco strana štítu by spojením s Annah nepochybně brzy dosáhla vítězství a ovládla tak celou sféru, jejíž části by poté snad mohla hraběnka vládnout. Teď se musí jen rozhodnout, kam a s jakou zprávou vyslat posla.

/Zde jsou mapy pro dokreslení situace. Naleznete je také v galerii. Mapa 1, mapa 2./
Počet komentářů: 10